Čís. 1839.
Zákon o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.
Na tom, kdo uplatňuje nárok dle zákona o ručení železnic, jest nejen, by prokázal úraz, nýbrž i příhodu v dopravě.
(Rozh. ze dne 12. září 1922, Rv II 174/22.)
Žalobce tvrdil, že těžký úraz, jejž utrpěl, byl způsoben tím, že při jeho vstupu do vlaku vlak sebou dvakráte trhl, a že následkem toho spadl se stupátka a těžce se zranil. Žalobě o náhradu škody proti dráze procesní soud prvé stolice co do důvodu vyhověl, odvolací soud ji zamítl. Důvody: Zákon předpokládá ovšem ručení dráhy za škodu poraněním člověka, přivoděnou příhodou v dopravě, a ukládá podnikatelstvu dráhy, má-li býti sproštěno z ručení, důkaz, že poranění se nestalo jeho zaviněními. Aby však nastati mohla právní domněnka § 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., totiž aby vznikla náhradní povinnost podnikatelstva dráhy, plynoucí z tohoto zákona, musí býti prokázáno, že poranění přivoděno bylo příhodou v dopravě železnice. Tyto skutkově okolnosti, tvořící zákonný předpoklad každé žaloby, opírající se o zákon, o povinném ručení železnic, musí dokázati žalobce. Vždyť každý, kdo domáhá se žalobou nějakého nároku, musí dokázati skutkové předpoklady, jež zákon vyžaduje ku vzniku onoho nároku, náleží tedy také žalobci, domáhajícímu se náhrady škody na základě zákona o povinném ručení železnic, aby dokázal nejen, že nastala příhoda v dopravě železnice, nýbrž i že příhoda ta přivodila jeho poranění. Tento důkaz se žalobci nezdařil. Neprokázal ani příhody v dopravě, totiž tvrzené prudké trhnutí rozjíždějícího se vlaku, jež prý způsobilo, že na nejnižším stupni schodku vagónových ztratil rovnováhu, i pozdější trhnutí mírnější, které prý přivodilo jeho spadnutí, aniž neprokázal příčinnou spojitost oné tvrzené příhody v dopravě s nastalým poraněním. První soud prostě uvěřil tvrzení žalobce, ačkoliv tento původně se zmínil pouze o prudkém rozjezdu vlaku ve chvíli, kdy žalobce stál na prvním stupni vagónových schůdků, čímž se prý stalo, že žalobce spadl a byla mu přejeta pravá paže. Toto vylíčení, dle něhož by byl žalobce spadl se stupátka ihned při prvním rozjezdu vlaku před očima železničních zřízenců, pozorujících odjíždějící vlak, bylo neudržitelným, nejen vzhledem k souhlasným výpověděm železničních zřízenců, nýbrž hlavně pro určitou výpověď svědka Jana K-a, který se potom střetl se žalobcem v místech, ve směru odjíždějícího vlaku od místa výjezdu vzdálených. Proto žalobce doplnil své skutkové tvrzení vylíčením děje, jak nahoře uvedeno, nepodařilo se mu však dokázati ono dvojí trhnutí vlaku, jež žalobce, stojícího na nejspodnějším stupínku vagónových schůdku, prý přivedlo z rovnováhy, zejména však neprokázal, že právě touto příhodou v dopravě přivoděno bylo jeho spadnutí s vlaku a jeho poranění, nehledě k tomu, že vlastně nebylo ani přesně zjištěno, že poranění se stalo přejetím koly železničního vozu. Neocenil tedy prvý soud správně výsledky řízení průvodního, dospěv ku přesvědčení, že úraz, který se dne 1. listopadu 1919 večer žalobci přihodil, přiveden byl příhodou v dopravě, žalobcem vylíčenou. Odvolací soud odchylně od prvého soudu nedošel k tomuto zjištění, nýbrž považuje po částečném opakování důkazu na základě přísežných svědectví svědků přímo za prokázáno, že žalobcovo poranění příhodou v dopravě, jím tvrzenou, přivoděno býti nemohlo. Jelikož nebyly prokázány skutkové okolnosti, které vyžaduje zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., aby vzniknouti mohla náhradní povinnost žalovaného čsl. eráru, nebylo třeba se zabývati námitkou žalovaného eráru, že poranění přivoděno bylo vlastním zaviněním žalobcovým. O této námitce možno uvažovati teprve, když se zdařil důkaz o tom, že poranění přivedeno bylo příhodou v dopravě železnice. Jen v tom případě nastává zákonná domněnka, že poranění způsobeno bylo zaviněním podnikatelstva dráhy a náleží pak žalovanému eráru důkaz, že námitka, vyvracející zákonnou domněnku, jest opodstatněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právně mylným jest názor žalobce, že náleží mu pouze dokázati, že byl vlakem přejet. Pojem příhody v dopravě ve smyslu § 1 zák. o ruč. žel. nesmí býti zaměňován se skutečností, že provozem železničním byl někdo poraněn neb usmrcen. Neboť z okolnosti, že § 1 zmíněného zákona vyžaduje k tomu, aby platila tam stanovená zákonná domněnka a aby tedy mohlo býti použito tohoto zvláštního zákona, vedle prvotní příhody v dopravě, také ještě druhotní událost v osobě poškozeného, totiž jeho poranění neb usmrcení, které musí onou příhodou býti přivoděno, vyplývá zřejmě, že zákona o ruč. žel. nelze použíti tam, kde není kromě události, nastavší v osobě poškozeného, také ještě příhody v dopravě železniční, pro onu událost kausální a časově ji předcházející. Bylo na žalobci, jelikož opírá své nároky o ustanovení § 1 zák. o ruč. žel., by dokázal příhodu v dopravě, to jest událost, která, odchylujíc se od pravidelných, poměrů dopravních, jest o sobě způsobilá, přivoditi smrt nebo tělesné zranění člověka a která nemá příčiny své v osobě poškozeného. Takovouto příhodu v dopravě žalobce též tvrdil, uváděje, že vstoupaje po vagonových schůdkách do vagonu náhlým trhnutím vlaku, v pohyb uvedeného, ztratil rovnováhu. Avšak dle zjištění odvolacího soudu, proti němuž nelze v řízení dovolacím brojiti, není toto tvrzení žalobcovo pravdivým. Příhoda v dopravě nebyla tudíž prokázána, a tím pozbyl žalobní nárok svého podkladu.