—
Ustanovením 2. odst. § 19. zák. o obch. pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20 z. ř. nebyla nikterak omezena působnost 1. odst. tohoto ustanovení zákona, naopak není žádné zákonné překážky proti ujednání delšího času zkušebního. — Nároky zřízenců podniků v odst. 2. § 2. téhož zákona uvedených patří před soud řádný.
A. přijat byl potravní jednotou X. do služeb pro skladiště, jakož i částečně pro kancelář dnem 1. března 1911 na dobu jednoho měsíce na zkoušku. Když pak se posledního března jednatele Ktázal, co s ním je, má-li příštího dne ještě přijití, odvětil týž, že neví, že disponent jednoty H. má plnou moc, aby s ním naložil, jak míní, aby však na každý pád příštího dne do skladiště přišel.
Večer dne 1. dubna 1911 vyplatil disponent H. jemu měsíční služné a zároveň mu oznámil, že jest propuštěn.
A. trval na zákonné výpovědi, načež mu H. doplatil ještě mzdu za 1. dubna 1911 a poukázal jej na pořad žaloby ohledně platu za dobu výpovědní.
A. odvolávaje se na ustanovení §§; 19., 20. a 31. zák. v nadpisu citovaného, zažaloval tříměsíční plat.
Žalovaná namítla nepřípustnost pořadu práva, jelikož dle §. 41. cit. zák. věc patří před soud živnostenský, ve věci samé pak že mezi žalobcem a disponentem bylo ujednáno, že má-li provisorní ustanovení žalobce přejíti v definitivní, musí 'dříve složena býti kauce 1000 K, kteréžto podmínce však žalobce nevyhověl.
I. soudce námitku žalované zamítnul a tuto k zaplacení zažalovaného platu odsoudil.
Důvody:
Žalovaná jest podnikem čistě svépomocným, neprovozuje tedy podnik živn. řádu podrobený a nepatří proto dle §. 41. cit. z. žaloba proti ní před soud živnostenský, nýbrž před soud řádný.
Poněvadž' pak při propuštění žalobce, jenž při svém provisorním přijetí ku složení kauce byl ochoten, o kauci ani řeči nebylo a dle výpovědi disponenta nebylo nesložení její příčinou propuštění, —
jednoměsíční zkušební doba však bez výpovědi uplynula a tím dosavadní služební poměr provisorní přešel v služební poměr definitivní bez ustanovení časového, ustanovení §, 19. odst. 2. cit. zák. spočívajíc na důvodech sociálně-politických, tvoří jus cogens, kteréž nepřipouští prodloužení zkušební doby ani úmluvou, má žalobce nárok na 1/4 roční výpovědní lhůtu ve smyslu '§. 20. cit. zák.
II. stolice zamítnutí námitky potvrdila, ve věci samé však žalobce odkázala.
Důvody:
Námitce nepříslušnosti nebylo vyhověno plným právem. K důvodům v rozsudku uvedeným jest dodati, že i ze zákona samého jde na jevo, že nároky zřízenců spolků potravních nepatří před živn. soudy.
Stanoví totiž cit. zák. v §. 2., že ustanovení jeho se vztahují na osoby v závodě zaměstnané:
1, když závod podléhá předpisům řádu živnostenského,
2. v závodech hromadných, mezi nimiž jsou uvedena i společenstva výdělková.
Dle ustanovení §. 41. zm. zák. náleží k příslušnosti soudů rozhodčích spory podle zákona toho jen tehdy, když na podnik zaměstnavatelův jest upotřebili řádu živnostenského. Zmíněný zákon tedy sám nepočítá společenstva výdělková k závodům, které se zakládají na předpisech řádu živnostenského, protože v §. 2. pol. 2, společenstva tato uvádí zvlášť a jmenovitě, což by bylo zbytečným, kdyby společenstva tato patřila k živnostem dle §. 2. odst. 1. zm. zákona. Ostatně vychází i z ustanovení čl. V. uv. zák. k živn. řádu z r. 1859, že spory podniků dle §. 2. č. 2.—6. zm. zák. pravomoci živnostenských soudů nepodléhají.
Naproti tomu má odvolací soud za to, že I. soudce otázku ukončení služebního poměru mezi žalobcem a žalovanou správně nerozřešil.
Neboť vzhledem na výpověď jednatele K. nelze za to míti, že strupy smlouvající — jednak K-, jednak žalobce — měly za to, že zkouška vypadla ve prospěch žalobce a že se má přejíti do poměru služebního, nýbrž že pro nepřítomnost disponenta H. doba služební měla prodloužena býti o jeden den a že uplynutím toho dne (1. dubna 1911) byla ukončena dle §. 19. odst. 1. zm, zák., pak-li se strany jinak nedomluvily. Dle odst. toho končí služební poměr — ať na zkoušku neb určitý — dobou, na kterou byl umluven; souhlasil-li žalobce, aby doba tato byla prodloužena ještě o 1 den, končila doba tato 1. dubna 1911, tedy v době určitě umluvené, a žalobce — 291 -
neměl proto nároku na výpověď a odměnu žalobou žádanou, protože žádného z případů 3. odst. §. 19. zm. zák. tu není; vždyť jest na vůli stran, služební poměr i na zkoušku domluviti na dobu, která se jim líbí. III. stolice dovolání žalobcovo zamítla,
V důvodech
vyslovuje se zásada v nadpise uvedená a dokládá se:
Uplynutí prvního měsíce času zkušebního má pouze ten účinek, že v době zbývající služební poměr nemůže býti zrušen kdykoliv před uplynutím času, na který byla služební doba ujednána, nýbrž jen z důvodů důležitých, v zákoně uvedených.
Proto mohl také v případě daném zkušební čas mezi stranami umluvený prodloužen býti o jeden den, aniž by tím porušen byl § 40. dotčeného zákona.
Ostatně vyplývá správnost rozhodnutí soudu odvolacího také z třetího odstavce §. 19. dotčeného zákona, neboť tam se praví:
Jestliže bez určení času uzavřen byl poměr služební nebo v něm bylo pokračováno, může býti zrušen výpovědí.
Slova »bez určení času« vztahují se netoliko na původní uzavření poměru služebního, ale i na pokračování v něm,
Byl-li tedy při pokračování v poměru služebním poměr ten omezen na určitý čas, platí právě zase odstavec prvý '§. 19.
(Rozh, nejv. soudu z 14, listopadu 1911, R III 454/11.) —a.