Čís. 5203.

Nastal-li klid řízení z důvodu, že se žádná strana k líčení nedostavila, může žalobce vzíti žalobu zpět i bez souhlasu žalovaného. Nevzdal-li se při tom nároku, jehož se domáhal, může žalobu vznésti znovu, a to i před uplynutím tří měsíců od nastavšího klidu řízení.
(Rozh. ze dne 11. srpna 1925, R I 698/25.)
O původní žalobě na vyklizení bytu bylo nařízeno ústní líčení na 15. dubna 1925, k němuž se strany nedostavily. Podáním ze dne 30. dubna 1925 vzal žalobce žalobu zpět, což vzal soud prvé stolice na vědomí. Novou žalobu téhož obsahu, podanou dne 5. května 1925, soud prvé stolice odmítl, maje za to, že žalobce zamýšlel zpětvzetím prvé žaloby odvrátiti následky klidu řízení, z čehož vyplývá, že chtěl obejíti zákon. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že se žaloba přijímá na soud, a uložil prvému soudu, by o ní po zákonu jednal. Důvody: Usnesením ze dne 1. května 1925 vzal prvý soud na vědomí odvolání původní žaloby, jež se stalo bez vzdání se žalobního nároku a kterážto žaloba byla téhož obsahu jako dnešní. Tím bylo rozhodnuto o otázce přípustnosti odvolání žaloby za klidu řízení. Toto usnesení jest v moci práva. Odvolání žaloby má podle §u 237 c. ř. s. ten účinek, jakoby žaloba nebyla podána. Žaloba může ovšem býti opět podána. Kdyby bylo lze ji odmítnouti, mělo by to v zápětí, že by žalobkyně pozbyla úplně svého nároku. To by zajisté neodpovídalo zákonu. Neboť, kdyby soud nechtěl dovoliti, by žaloba byla podána opět před uplynutím tříměsíční lhůty klidu řízení, bylo by možno ji nepřipustiti pouze na tuto dobu tří měsíců a nikoliv odmítnouti ji navždy. Podání žaloby v těchto třech měsících bylo by tedy spojeno s trestem ztráty žalobního nároku, zatím co podání žaloby po uplynutí této doby by bylo zcela v pořádku. Opora pro to nemůže býti v zákoně nalezena. Odvolání žaloby má pouze procesní význam, avšak nemá, není-li tu vzdání se nároku žaloby, materielního právního významu s výjimkou otázky promlčení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle spisu dřívější rozepře nastal v této rozepři klid řízení, poněvadž se k ústnímu líčení před okresním soudem žádná ze stran nedostavila. Vzhledem k tomu byla žalující strana podle §u 237 odstavec prvý první věta c. ř. s. oprávněna upustiti od žaloby bez souhlasu žalované strany. Podle §u 237 odstavec třetí c. ř. s. má upuštění od žaloby za následek, že se má o žalobě za to, jako kdyby nebyla vznesena, a že žalobce má nahraditi žalovanému všechny náklady procesní, o kterých nebylo již právoplatně rozhodnuto, že je má nésti žalovaný. Podle §u 237 odstavec čtvrtý c. ř. s. může zpět vzatá žaloba býti znovu podána, když se žalobce při jejím zpětvzetí nevzdal nároku, jehož se byl domáhal. Poněvadž se žalobce při upuštění od dřívější žaloby nevzdal nároku, jehož se domáhal touto žalobou, takže dlužno o této žalobě podle §u 237 odstavec třetí c. ř. s. pokládati, jako kdyby nebyla vznesena, nelze pochybovati, že žalobce byl oprávněn, ji, ovšem jako novou žalobu vznésti znovu. Tomu nemůže brániti ani předpis §§ 170 a 168 c. ř. s., podle kterého klid řízení má také za následek, že v řízení nemůže býti pokračováno před vypršením tří měsíců od nastavšího klidu řízení, neboť tento předpis může se vztahovati jedině na zpět vzatou žalobu, nikoli na žalobu, třebas tutéž, proti témuž žalovanému a u téhož podanou, která vůči zpětvzaté žalobě je žalobou novou, samostatnou. To uznává v podstatě do jisté míry i plenární rozhodnutí býv. nejvyššího dvoru soudního ve Vídni ze dne 10. května 1898, čís. 5405 (Glaser-Unger N. F. čís. 166), kterým se patrně řídil soud prvé stolice, a které vyslovuje, že otázka, zda má býti tato nová, ale ve skutečnosti původní žaloba se zřetelem na předpisy §§ 169 a 170 c. ř. s. odmítnuta pro obcházení těchto předpisu, musí býti vyhražena od případu k případu soudcovskému uvážení. Jenom že musí býti uváženo, že předpisy procesního práva jsou předpisy velícími, proto jejich ochrana nemůže býti vykládána rozšiřovacím způsobem. Ochrana §§ 169 a 170 c. ř. s. vztahuje se jenom na žalobu, ve příčině které nastal klid řízení.

Citace:

Čís. 5203. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 200-201.