NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 6330.

Byla-li sice exekuce zabavením pohledávky dlužníkovy povolena ve lhůtě, nepřevyšující 60 dnů před zahájením vyrovnacího řízení o jmění dlužníka, avšak usnesení, jímž byla pohledávka přikázána na místo placení, bylo dlužníku doručeno ještě před zahájením vyrovnacího řízení, nelze exekuci na pohledávku vzhledem k §u 12 vyr. ř. zrušiti.
(Rozh. ze dne 1. října 1926, R 2 300/26).
Usnesením ze dne 21. ledna 1926 byla zabavena pohledávka dlužníkova proti Antonínu Ch-ovi a usnesením ze dne 28. ledna 1926 byla přikázána vymáhajícímu věřiteli na místo placení. Usnesení toto bylo dne 29. ledna 1926 doručeno dlužníku, o jehož jmění bylo dne 3. února 1926 zahájeno řízení vyrovnávací. Usnesením ze dne 7. června 1926 zrušil soud prvé stolice vzhledem k §u 12 vyr. ř. usnesení ze dne 21. ledna 1926, povolující exekuci. Rekursní soud prohlásil usnesení prvého soudu, zrušující exekuci, neplatným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle obsahu exekučních spisů bylo usnesení exekučního soudu ze dne 28. ledna 1926, jímž byla pohledávka, příslušející povinnému proti poddlužníku Antonínu Ch-ovi přikázána vymáhajícímu věřiteli, doručeno povinnému dne 29. ledna a teprve usnesením ze dne 3. února 1926 bylo o jmění povinného zahájeno vyrovnací řízení. Účinek usnesení o přikázání pohledávky na místě zaplacení nastal tudíž pro povinného dnem 29. ledna 1926 jako dnem dodání (§ 426 c. ř. s. a § 78 ex. ř. ). Již tímto dnem přešla na vymáhajícího věřitele zabavená a přikázaná pohledávka s účinkem, jako by mu jí byl dlužník úplatně postoupil, a pokládal se věřitel — s výhradou ručení dlužníkova podle § 1397 a násl. obč. zák. — se svou pohledávkou za uspokojena (§ 316 ex. ř.). Žalovaná pohledávka přešla tudíž ze jmění povinné strany do jmění vymáhajícího věřitele. Nejsouc již částí jmění dlužníkova, nemůže již být i předmětem oddělených práv na dlužníkově jmění, příslušejících vymáhajícímu neb jinému věřiteli, a nepodléhá ani předpisům vyrovnacího řádu o vlivu zahájení vyrovnacího řízení na dlužníkovo jmění a oddělená práva k němu nabytá. Vymáhající věřitel se mohl zabavené pohledávky, jakmile mu byla přikázána na místě placení, vzdáti, mohl ji třetí osobě postoupiti, nebo ji vybrati a mohl s vybranou částkou libovolně naložiti. Bylo by nesnesitelnou potíží pro všechen obchodní a právní styk, kdyby závaznost těchto právních jednání měla bytí podmíněna okolností, že do 60 dnů od zabavení pohledávky nebude o dlužníkově jmění zahájeno vyrovnací řízení, takže by jeho zahájením pozbyla účinnosti, a kdyby vymáhající věřitel proto musil vyčkati vypršení lhůty té, by se svou pohledávkou (§ 316 ex. ř. a § 1396 obč. zák.) mohl bezpečně nakládati. Věc se má obdobně, jako kdyby byl dlužník věřiteli dluh, pro který oddělené právo bylo založeno, před zahájením vyrovnacího řízení zaplatil, aneb kdyby výtěžek za věc postiženou odděleným právem a v exekuční dražbě prodanou byl býval rozdělen před zahájením vyrovnacího řízení. V žádném z těchto případů nelze oddělené právo — exekucí nabyté, ale nyní takto již zaniklé — prohlásiti dodatečně zrušením exekuce za zrušené a na věřiteli, jenž na jeho základě došel zaplacení, snad žádati, by jím získanou částku pro domnělou neplatnost svého odděleného práva vrátil. (Srovn. k tomu Bartsch-Pollakův komentář § 12 pozn. 20-30 vyr. ř. a § 12 pozn. 28 a 15 úp. ř.).

Citace:

č. 3249. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 559-560.