Čís. 15410.

K výkladu § 8 zák. čís. 82/20 Sb. z. a n.
Co do rozsahu domovnického bytu rozhoduje jen stavební stav domu.
(Rozh. ze dne 18. září 1936, R I 944/36.)
Žalobci byli domovníky v domě, který náležel vlastnicky žalovaným, a domáhají se vrácení částky složené při nastoupení služebního poměru u žalovaných, jež podle úmluvy měla býti jednak zárukou, jednak nájemným předem placeným z domovnického bytu. Jako domovnický byt byl vyhrazen byt, sestávající z jednoho pokoje a tří neobývatelných místností nad průjezdem domu. Za byt platili žalovaní 400 Kč čtvrtletně, takže za dobu dvou let, kdy žalovaní byli vlastníky domu, zaplatili jim 3200 Kč. Ježto domovníkům náleží bezplatný byt, žádají, aby částka ta jim byla vrácena. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby, ježto žalobci nemají nároku na vrácení zažalovaných částek. Bylo sice složeno 5000 Kč a placeno 425 Kč čtvrtletně, ale protože byt poskytnutý žalobcům rozsahem převyšoval normální byty domovnické, bylo ujednáno, že z místností rozsah normálního bytu domovnického převyšující, budou platiti 1700 Kč ročně, činže pro místnosti mimodomovnické byla upravena částkou 3500 Kč, protože však bylo složeno předem 5000 Kč jakožto nájemné na 3 léta, bylo ujednáno, že budou platiti až do vyčerpání této částky jen 1700 Kč ročně. Před nastěhováním žalobců do bytu činila jeho činže 6420 Kč. Že nešlo o místnosti patřící k domocnickému bytu, jest patrno z toho, že byly dávány žalobci do podnájmu. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud zrušiv usnesení odvolacího soudu uložil tomuto, by znovu o odvolání žalovaných rozhodl.
Důvody:
Zákon ze dne 30. ledna 1920 čís. 82 Sb. z. a n. v § 8 vyhrazuje a zajišťuje domovníkovi t. zv. domovnický byt k řádnému používání způsobilý, pokud možno o dvou místnostech (pokoje a kuchyně), vyhovující stavebnímu řádu a policejním i zdravotním nařízením. Rozsah výrazu »pokud možno o dvou místnostech« není v zákoně určitěji vymezen, avšak z historického vzniku ustanovení § 8 zák. jest zjevno, že zákonodárce měl na mysli jen stavební stav domu, pokud dovoluje, aby domovníkovi mohl býti dán byt o dvou místnostech blízko domovních dveří — nikoli též hospodářský stav vlastníka domu. Vycházíť z materiálií zákona na jevo toto: Vládní návrh (tisk Národ. shromáždění 1977/1919) měl tento doslov: Domovníku dlužno dáti vhodný — světlý a k řádnému používání způsobilý byt, pokud možno blízko domovních dveří a sestávající ze dvou místnosti (pokoje a kuchyně). Důvodová zpráva vládního návrhu k tomu poznamenává: » .... také výměru určití se nedoporučuje, význam by mohlo to míti pro nové domy, ale pro postavené nelze již výměru nařizovali. Stačí podle náhledu ministerstva navržené ustanovení § 8.« Nynějšího znění dostalo se ustanovení § 8 teprve ve výboru sociálně-politickém a byla podle zprávy tohoto výboru (tisk Nár. shromáždění 2240/1920) směrodatnou úvaha, že má býti zřejmé, že slova »pokud možno« vztahují se na byt o dvou místnostech. Na jiném místě zdůrazňuje dotčená zpráva, že v celku nebylo učiněno námitek proti osnově. Z vylíčeného stavu jest patrné, že nebylo do osnovy zákona pojato stanovení určité nejmenší výměry bytu pro neproveditelnost v domech již postavených. Nejmenší plošná výměra bytu jest však i stupňovanými požadavkem co do jeho rozsahu určeného počtem místností, a zákonodárci tanulo zřejmě na mysli, že požadavek dvou místností nelze uplatňovati tam, kde to nedopouští stavební stav. Tomuto výkladu nebrání ani nynější doslov zákona, ježto, jak dolíčeno, původní znění osnovy bylo změněno jen potud, pokud bylo třeba odstraniti pochybnost o tom, k čemu se vztahují slova »pokud možno«. Dotčený výklad má též oporu v ustanovení § 15 zákona, ježto pokládá-li zákon právo domovníkovo na příslušný byt za tak důležité, že nemůže býti ujednáním vyloučeno ani obmezeno, nemohl zároveň toto právo činiti závislým na podmínce tak neurčité a v jednotlivém případě těžko zjistitelné, jakou by byl hospodářský stav vlastníka domu. V souzené věcí je nesporné, že stavební stav domu připouštěl, aby domovníkovi (žalobcům) se dostalo bytu o dvou místnostech ve smyslu § 8 zák. čís. 82/1920 Sb. z. a n., kterých se mu mělo dostati bezplatně (srovn. Sb. n. s. 13381). Ve skutečnosti smlouvou ze dne 18. listopadu 1931 obdrželi žalobci toliko jedinou místnost, vyhovující předpisu § 8 cit. zák., stavebnímu řádu a policejním a zdravotním předpisům (totiž kuchyni se sporákem), jak nižšími soudy zjištěno, ze znaleckého posudku. Nevyhovoval tedy přidělený jim domovnický byt ustanovení § 8 cit. zák., neboť druhou ob)rvatelnou místnost neobdrželi a nároku na ni nemohli se vůbec vzdáti (§ 15 zák. čís. 82/20 Sb. z. a n., srovnej Sb. n. s. čís. 13381). Obržel-li tedy žalobci místo druhé obyvatelné, t. j. zdravotním a policejním nařízením vyhovující místnosti, jiné místnosti podle zjištění z posudku, znaleckého neobyvatelné, nesejde ani na jejich počtu a hodnotě, ježto nebyl tím splněn předpis § 8 cit. zákona, a byla-li ještě mimo to za veškeré místnosti ujednána smlouvou společná úplata včetně způsobilé-jediné místnosti domovnické, byly tím obcházeny předpisy § 8 a 15 zák. čís. 82/20 Sb. z. a n., a ježto žalobci se nemohli vzdáti nároku na druhou, podle § 8 cit. zák. způsobilou místnost obytnou, příčila se smlouva mezi stranami ujednaná velícímu předpisu § 15 zákona a jest nicotnou (srovnej Sb. n. s. 11667). To, co bylo placeno, mohou tedy žalobci žádati nazpět, jelikož žalovaní byli tím bezdůvodně obohaceni (§ 1431 obč. zák.).

Citace:

č. 15410. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 837-839.