NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 986.

Omezení osobní svobody, jež bylo pouze prostředkem k spáchání zločinu dle § 98 tr. zák., nelze podřaditi skutkové podstatě zločinu dle § 93 tr. zák.
Spolupachatelem zločinu dle § 98 tr. zák. jest i ten, kdo byl v témž úmyslu při páchání násilí přítomen, třebas nevykonal sám násilného činu, leč že dal výslovně nebo mlčky nepochybně na jevo, že se s podnikem nestotožňuje.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1922, Kr II 226/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 23. února 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle §§ 93 a 98 a) tr. zák., potud, že napadený rozsudek zrušil a uznal obžalovaného vinným pouze zločinem dle § 98 tr. zák., jehož se dopustil tím, že 2. září 1921 Konráda N—a, nad kterým mu dle zákona moc nepříslušela a v němž ani zločince seznati aniž ho důvodně za škodlivého nebo nebezpečného člověka pokládati neměl příčiny, přes hodinu zadržel a při téže příležitosti tímto činem na Konrádu N—ovi skutečně násilí vykonal, aby ho ke konání, to jest k odvolání výpovědi dělníků a zpětvzetí jich do práce donutil; zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byli ostatní obžalovaní dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro zločin dle §§ 93 a 98 a) tr. zák., pak vyhověl, zrušil napadený rozsudek a vrátil v tomto rozsahu věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Odůvodněna jest stížnost obžalovaného, pokud dle čís. 10 § 281 tr. ř. uplatňuje, že obžalovaný měl býti uznán vinným pouze zločinem vydírání, nikoli vedle toho ještě také zločinem § 93 tr. zák. Ze zjištění rozsudečných vychází na jevo, že obžalovanému šlo o to, by na továrníkovi N-ovi vynutil jisté plnění, a že jako prostředků k dosažení tohoto účelu užil jednak fysického násilí omezením osobní svobody N-ovy, jednak psychického násilí. Poněvadž hlavní trestná činnost záleží v donucování druhého k jistému rozhodnutí vůle, není přípustno, by vedlejší činnosti, které jsou pouhými prostředky k dosažení zamýšleného výsledku, byly uznány za samostatné zločiny. Nelze proto v tomto případě v omezování osobní svobody, které sloužilo pouze za prostředek k vydírání, spatřovati sbíhající se čin § 93 tr. zák.
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) právem vytýká stížnost státního zastupitelství rozsudku, že nesprávně vyložil pojem spolupachatelství. Vycházel-li násilný podnik dělnictva z usnesení schůze, při níž byli všichni obžalovaní přítomni, súčastnili-li se nad to všichni činně podniku na dvoře továrny a dokonce v čele dělnictva jako jeho důvěrníci a delegáti, pak nezáleží na tom, vykonali-li konkrétní násilné činy sami, osobně; stačí, že vědomě při společném činu spolupůsobili, byť i jen pouhou přítomností při něm, tím spíše, napomáhali-li při obklíčení továrníka N-a a jeho ohrožování. Pouze ty, kdož výslovně neb mlčky nepochybně dali na jevo, že se s podnikem nestotožňují, že s ním nemají ničeho společného, bylo by lze zbaviti zodpovědnosti. Ostatní zodpovídají dle zásad o spolupachatelství za výsledek společné činnosti všech a měli býti uznáni vinnými zločinem § 98 a), b) tr. zák.

Citace:

č. 986. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 492-493.