Čís. 17429.

Smlouva, kterou komitent přenechá zprostředkování prodeje výhradně určitému zprostředkovateli bez časového omezení, není sama o sobě proti dobrým mravům, může jim však odporovati, jde-li o vázání komitentovo na příliš dlouhou dobu neodpovídající povaze věci. V takovém případě může soud podle okolností jednotlivého případu určiti lhůtu, která je přiměřena a po jejímž uplynutí jest smluvenou výhradnost zprostředkovatelské smlouvy pokládati za uhaslou.
(Rozh. ze dne 19. října 1939, Rv I 690/39.)
Žalobce přednesl, že ho žalovaní zmocnili dne 7. srpna 1933 k výhradnému zprostředkování prodeje svého hospodářství a, že se zavázali zaplatiti mu 2% provise v částce 2400 K a to tak, že 300 K zaplatí jako zálohu do 26. prosince 1933 a zbytek pak per 2100 K ihned po podpisu trhové smlouvy, to i tehdy, když realita bude prodána žalovanými bez zprostředkování žalobce. Žalobci se přes to, že se o to všemožně snažil, nepodařilo zprostředkovati prodej reality. Žalovaní pak sami prodali dne 9. března 1936 realitu manželům Josefu a Anně S., avšak zbytek 2% provise s 3% daní z obratu v úhrnné částce 2163 Kč žalobci nezaplatili. Žalobce proto navrhl odsouzení žalovaných k zaplacení této částky. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Jestliže byl výhradný prodej nemovitosti svěřen žalobci v srpnu 1933 bez jakéhokoli časového omezení a žalovaní byli povinni kdykoliv i když prodej žalobcem nebyl zprostředkován, vyplatiti mu provisní odměnu, nemovitost pak byla prodána prostřednictvím jiného zprostředkovatele teprve v r. 1936, tedy po 2 1/2 letech po onom ujednání a to za cenu daleko nižší, pak jest míti za to, že provisní úmluva, vázající žalované časově neomezeně a zaručující žalobci odměnu v každém případě, i když nemovitost sám neprodá, odporuje dobrým mravům a jest v důsledku toho neplatná a nicotná (§ 879, odst. 1 obč. zák., Dr. Pužman: Zprostředkování podle práva čsl., Praha 1936, str. 519, 520). Žalobce měl by, protože prodej sám nezprostředkoval, pouze nárok na odškodňovací provisi ve výši 1/4% podle odst. 5. provozovacího řádu a poplatkové sazby koncesovaných realitních zprostředkovatelů. Protože pak částka 200 K již byla žalobci zaplacena a odpovídá uvedené výši 1/4%, byla žaloba zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Smlouva, kterou někdo přenechává zprostředkovateli věc k výhradnému zprostředkování prodeje bez časového omezení, není za všech okolností nicotná. Není velícího předpisu, který by v tomto směru omezoval disposice stran, a není též proti dobrým mravům, když se komitent zavazuje, že zprostředkování přenechá výhradně určitému zprostředkovateli. Avšak vázání komitentovo na příliš dlouho dobu, neodpovídající povaze věci, může podle okolností případu odporovati dobrým mravům, když by zakládalo po případě na nedozírnou dobu vázanost komitenta, která by mohla někdy býti neodůvodněná. Komitent by po případe byl nucen na neurčitě dlouhou dobu vyčkávati s prodejem, jehož urychlení může býti pro něho i existenční otázkou. Mohl by býti vystaven trapné nejistotě, když by se zprostředkovateli, majícímu výhradně postavení, z jakéhokoliv důvodu nepodařilo zprostředkovati zamýšlený prodej. Proto jest nutno přiznati soudu právo, aby podle okolností jednotlivého případu určil, která lhůta jest přiměřená. Po uplynutí soudem za přiměřenou uznané lhůty pak není komitent již výlučně vázán na původního zprostředkovatele a smluvenou výhradnost zprostředkovatelské smlouvy jest pokládati za uhaslou. V souzeném případě byla nemovitost žalované strany žalobci dána dne 7. srpna 1933 k výhradnému zprostředkování prodeje bez časového obmezení. Žalobce připouští, že se mu nepodařilo prodej této nemovitosti zprostředkovati. Teprve dne 9. března 1936 prodali žalovaní svou nemovitost bez žalobcova zprostředkování, avšak nikoli za 120000 K, kterážto cena byla ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 7. srpna 1933 označena jako nejnižší cena nemovitosti, za kterou byl žalobce zplnomocněn prodati, nýbrž za cenu daleko nižší. Z toho všeho jest patrno, že žalovaným v daném případě nešlo o to, aby s obejitím zprostředkovatelské smlouvy připravili žalobce o provisi, nýbrž že se odhodlali k uskutečnění prodeje až teprve po marném více než 2 1/2letém vyčkávání. Lhůta 2 1/2 roku, kterou žalobci fakticky k provedení jeho úkolu přenechali a během které žalobci se nepodařilo najíti vhodného kupce, jest podle názoru soudu v daném případě přiměřená. Žalobní nárok není tudíž po právu.

Citace:

Čís. 17429. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 536-538.