Čís. 7262.

Úmluva mezi republikou československou a královstvím Maďarským ze dne 13. července 1923, čís. 228 sb. z. a n. na rok 1924 o vzájemném nakládání se soukromými pojišťovnami a o finanční úpravě starých pojišťovacích smluv na život ujednaných v bývalých korunách uherských a rakouských.
Čl. XIV. úmluvy nelze vykládati v ten rozum, že jest pojistníku bráněno uplatňovati své nároky soudně až do vydání »potřebných opatření v zájmu pojistníků«.
(Rozh. ze dne 24. srpna 1927, Rv I 735/27.) — Čís. 7262 —
1277
Na základě pojistky z roku 1902 domáhal se tuzemský pojistník na maďarské pojišťovně výplaty v Kč pojistného, splatného dne 1. října 1925. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Předeslati dlužno toto: Žalovaná jest v rubru žalobním označena takto: »Erste Militärdienst-Versiсherungs - Anstalt, Lebens- und Kinderversicherungs-Gesellsehaft, generální representace pro Čechy, Moravu a Slezsko v Praze.« Žalobním nárokem jest pak zaplacení pojistné částky 4000 Kč, kterou dle pojistky čís. 96443 z 19. července 1902 měl vyplatiti pojišťovací ústav »Erste Militärdienst Versicherungs Anstalt a. G. unter dem Protektorate Sr. k. und k. Hoheit des Herrn Erzherzog Josef.« Žalovaná strana, která se v dovolání sama řadí mezi maďarské soukromé pojišťovny, nevznesla námitky nedostatku pasivní legitimace. Proto netřeba se odchylkou mezi označením pojišťovny v žalobě a v pojistce dále obírati. Dovolatelka domáhá se pouze toho, by žaloba byla prozatím jako předčasná zamítnuta, a jde jen o to, zda žalobce, mající bydliště v Praze, smí se již nyní domáhat i zaplacení pojistné částky podíle police již 1. října 1925 splatné, či zda jest žaloba toho času vyloučena vzhledem k předpisům mírové smlouvy Trianonské (část IX. čl. 198, část X. oddíl V. a §§ 11 a násl. přílohy k tomuto V. oddílu) a vzhledem k zákonům a nařízením vydaným ku provedení této mírové smlouvy, zejména vzhledem ke smlouvě mezi republikou Československou a královstvím Maďarským ze dne 13. července 1923, čís. 228 sb. z. a n. z r. 1924, o vzájemném nakládání se soukromými pojišťovnami a o finanční úpravě starých pojišťovacích smluv na život ujednaných v bývalých korunách uherských a rakouských. Touto úmluvou čís. 228/24 provedena byla úprava v ten způsob, že podle čl. II. může každá soukromá pojišťovna, která má své sídlo na území jednoho z obou států a vyvíjela před 26. únorem 1919 obchodní činnost na území druhého státu, stav pojištění touto obchodní činností vytvořený přenésti podle své svobodné volby na některou soukromou pojišťovnu mající ve státu, do kterého se zmíněný převod provede, oprávnění k obchodování a příslušnost; dohoda o převodu bude schválena příslušnými dozorčími úřady, pokud se srovnává se zákonnými předpisy státu postupníkova. Jak převod takový se má provésti, ustanoveno jest v článcích III.—XIII. úmluvy. V čl. XIV. jest ustanoveno, že v tom případě, neučinil a-li maďarská soukromá pojišťovna dohody do čtyř měsíců ode dne, kdy úmluva čís. 228/1924 stane se účinnou, nebo, kdyby dozorčí úřady neschválily takového soukromého dohodnutí, učiní zmíněné dozorčí úřady obou států společným souhlasem potřebná opatření v zájmu pojistníků obou států podle zákonných předpisů platných v obou státech. Nesporno jest, že maďarská pojišťovací společnost, do jejíhož stavu sporné pojištění patří, neučinila dohodu podle čl. II.—XIII. úmluvy, ač celá řada maďarských pojišťoven tak již učinila (srov. vládní nařízení ze dne 25. června 1926, čís. 92 sb. z. a n.). — Čís. 7262 —
1278
Vztahuje se tedy na souzený případ jen čl. XIV. úmluvy a zjištěno jest, že k opatření dozorčích úřadů ohledně zmíněné pojišťovny, prý pod vnucenou správou jsoucí, dosud nedošlo. Dovolatelka, poukazujíc výslovně na to, že náleží k těm soukromým maďarským pojišťovnám, ohledně nichž mají dozorčí úřady obou států ještě učiniti zmíněná opatření, dovozuje, že následkem toho nesluší prý poměr mezi stranami posuzovati pouze podle soukromoprávních norem, nýbrž také podle veřejnoprávního regulativu stanoveného citovanými úmluvami. Podle dovolatelčina názoru jest žaloba před vydáním těchto opatření předčasnou, neboť jinak by mohli někteří pojistníci rozebrati nepatrné jmění dovolatelčino a ostatní pojistníci by vyšli na prázdno. Avšak názoru tomu nelze přisvědčiti. Z úmluvy 228/1924 jest patrno, že již při jejím ujednání měly smluvní státy na mysli, že provádění úmluvy mohlo by býti znesnadněno spory ze smluv pojišťovacích, a proto se v čl. XIX. cit. úmluvy čís. 228/1924 zavázaly vlády obou států, že učiní opatření, by jakékoliv soudní řízení ve příčině pohledávek z pojišťovacích smluv, tam blíže uvedených, jež jest již zahájeno nebo se má zahájiti, bylo přerušeno na dobu čtyř měsíců ode dne, kdy se úmluva stane účinnou. Není správným názor dovolatelčin, že stanovení tohoto příročí jest pro otázku předčasnosti této žaloby bez významu. Právě z toho, že v článku XIX. vymíněno bylo příročí jen časově omezené, jest patrno, že z obsahu a znění čl. XIV. úmluvy nelze, jak dovolatelka míní, dovozovati, že jest pojistníku bráněno uplatňovati soudně své nároky až do vydání »potřebných opatření v zájmu pojistníků.« Také vládní nařízení ze dne 28. listopadu 1924, čís. 253 sb. z. a n., kterým se uvádí ve skutek přerušení sporu podle čl. XIX. úmluvy, nedovoluje vymáhati závazky z pojišťovacích smluv jen po dobu do 28. února 1925, kteráž lhůta nařízením ze dne 5. března 1925, čís. 37 sb. z. a n. byla prodloužena do 30. června 1925 a naposled nařízením ze dne 17. července 1925, čís. 170 téže sbírky do 28. listopadu 1925 včetně. Kdyby se měl článek XIV. úmluvy vykládati tak, jak činí dovolatelka, byly by tyto předpisy o přerušení sporů zbytečný. Zvláštní výsada pro žalovanou pojišťovnu anebo pro další maďarské pojišťovny, které se nezachovaly podle čl. II. úmluvy, nebyla příslušnými úřady přiznána. K vůli úplnosti se poukazuje na nařízení ze dne 27. června 1924, čís. 224 sb. z. а n., o soupisu pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakouských a uherských mezi věřiteli a dlužníky československými a maďarskými a o zákazu jich soukromého vyrovnání a o přerušení sporů; v § 2 byla účinnost tohoto nařízení, stanovícího v § 10 přerušení sporu časově neomezené, ohledně nároků ze soukromého pojištění (vyjmouc případ, kdy pojistná příhoda nastala před 26. únorem 1919) výslovně vyloučena, a na rozdíl od toho nařízeními čís. 263/1924, 37/1925 a 170/1925 zavedeno příročí časově omezené. I z toho patrno, že stanovení časově omezeného příročí pro zmíněné pojišťovací smlouvy není bez významu. Právem proto uznaly soudy nižších stolic, že nelze o předčasnosti žaloby mluviti, a patrno, že za daného stavu věci nelze přihlížeti k tomu, zda tímto rozsudkem dotčeny budou zájmy ostatních — Čís. 7263 —
1279
pojistníků a jaký vliv bude míti uspokojení zažalovaného nároku na sanací žalované pojišťovny.

Citace:

Čís. 7262. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1302-1305.