NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 31 dis.

V kárném řízení advokátů není obviněnému vyhraženo právo na určitou lhůtu k přípravě k ústnímu líčení.
Porušení zákazu § 879 čís. 2 obč. zák. jest nejen přečinem poškození cti a vážnosti stavu, nýbrž i porušením povinností povolání uložených advokátu v § 16 adv. řádu.
(Rozh. ze dne 28. května 1927, Ds I 1/27.) Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů nevyhověl odvolání obviněného do nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 29. listopadu 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným kárným přečinem poškození cti a vážnosti stavu.
Důvody:
I kdyby bylo pravdou, jak obviněný v odvolání tvrdí, ze spisů však nelze seznati, že obdržel předvolání k ústnímu líčení teprve tři dny před líčením, takže prý neměl kdy k náležité přípravě, nebylo by to důvodem ke zrušení napadeného nálezu. Kárný statut nevyhražuje obviněnému právo na určitou lhůtu k přípravě k ústnímu líčení, v souzeném případě nebylo přípravy vůbec třeba, neboť odkazovací usnesení spočívalo výhradně na doznaném doslovu palmární úmluvy s Josefem M-em. To uznal obviněný sám tím, že při líčení dne 29. listopadu 1926 ani nevytknul opožděné doručení obsílky, ani nenavrhl odročení ústního jednání.
Ve věci samé snaží se obviněný dokázati svou nevinu podrobným výkladem, že palmární úmluvu neučinil, by si nedůstojnými podmínkami zjednal nového klienta, nýbrž by klientovi umožnil zaplatili dlužný honorář, a že v úmluvě nemůže býti spatřována neslušná soutěž s jinými advokáty. Než vývody odvolání nejsou s to, by vyvrátily správné a výstižné důvody napadeného nálezu, jež schvaluje i odvolací soud a na něž se proto, odvolatel prostě odkazuje. Nejvyšší soud má však za to, že v jednání obviněného dlužno spatřovati nejen skutkovou podstatu přečinu poškození cti a vážnosti stavu, jímž byl napadeným nálezem uznán vinným, nýbrž mimo to i přečinu porušení povinností povolání. Neboť doznaná úmluva jest podle § 879 čís. 2 obč. zák. nedovolená, a každé porušení tohoto zákazu jest porušením povinností povolání uložených advokátu v § 16 adv. ř. Původní předpis § 879 obč. zák. zakazující advokátovi vymíniti si určitou odměnu za převzetí sporu nebo svěřený mu spor převésti na sebe, byl § 16 adv. ř. změněn jenom potud, že bylo advokátovi dovoleno, by si kdykoliv smluvil určitou odměnu. Zákaz převésti spor na sebe, byl zachován a doplněn dodatkem, že ani částečný takový převod není dovolen. Spor o tom, zda se tento zákaz vztahuje i na t. zv. pactum de quota litis, byl třetí dílčí novelou rozhodnut tím, že podle nového doslovu § 879 čís. 2 obč. zák. náleží ke smlouvám, jež jsou nicotny proto, že se příčí zákonnému zákazu neb dobrým mravům, také všechny úmluvy, jimiž si dává advokát slíbiti určitý díl částky, jež bude straně přisouzena. Podle důvodové zprávy ke třetí dílčí novele (věstník min. spr. 1916, str. 69) stalo se tak v souhlase s rozhodováním kárných rad a nejvyššího soudního dvoru, dále s názorem projeveným právním výborem poslanecké sněmovny při poradách o návrhu nového advokátního řádu. Důvod zákazu spatřuje zpráva v nutnosti, by byly znemožněny úmluvy zkracující nespravedlivě klienty, a jest v té příčině v úplném, souhlasu s názory projevenými již Zeillerem v jeho výkladech k § 879 obč. zák. Jest však možno za vlastní důvod zákazu pokládati také vůli zákona, by činnost právního zástupce ve sporu nebyla pod jiným vlivem než právních úvah a předpokladu, že bude odměněna sice přiměřeně, avšak také jenom přiměřeně, a by se proto advokát nemohl sám státi úplně nebo částečně, přímo nebo nepřímo pánem rozepře, majícím na výsledku ještě další zájem, jenž by nemusil býti vždy totožným se zájmem právním, ba ani se zájmem jeho klienta. Ať tomu tak neb onak, každým způsobem prohřešil se obviněný úmluvou s Josefem M-em na povinnostech svého povolání. Ani okolnost, že si nevymínil 20% z částek, jež budou, jak zákon praví, »přisouzeny«, nýbrž z částek, které na vymáhaných pohledávkách »dojdou«, ani další úmluva, že Josef M. zaplatí obviněnému také ještě za každou z pěti pohledávek na honoráři 50 Kč a všechno manipulační a hotové vydání, nemění nic na zakázané povaze úmluvy. Podmínka pevného honoráře 50 Kč a náhrady hotových výloh činí naopak úmluvu zvláště zavržitelnou, poněvadž zmenšuje advokátovo risiko na úkor klienta způsobem, jenž činí poškození Již předem pravděpodobným. Byl-li tedy obviněný napadeným nálezem uznán vinným pouze přečinem poškození cti a vážnosti stavu, nemůže se tím cítiti zkráceným, když se ve skutečnosti svým jednáním dopustil též přečinu porušení povinnosti povolání, v kterémžto směru ovšem nebylo lze napraviti nález, jelikož rozsudek v tomto směru nebyl napaden. Odvolání co do viny bylo proto jako bezdůvodné zamítnuto.

Citace:

č. 31 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 999-1001.