NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 631.

Obmezování osobní svobody (§ 93 tr. zák.) jest dokonáno tím, že byla odňata možnost, místo opustiti.
Při uzavření v místnosti stačí i zcela krátce trvající omezení svobody, jen když není zcela pomíjejícím.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1921, Kr I 125/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 2. prosince 1920, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem dle § 93 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5, 9 b) a 10 § 281 tr. ř., uplatňuje stížnost ve směru zločinu dle § 93 tr. zák. především, že prý není zjištěn a prokázán zlý úmysl obžalované. Než nalézací soud zjišťuje výslovně, že obžalovaný, uzamknuvši dveře na klíč, jednala u vědomí, že tím omezuje osobní svobodu řídícího učitele Františka K„ a odůvodňuje toto přesvědčení zejména úvahou, že obžalovaná, uzamknuvši dveře, rukou na ně ještě zabušila. Tím je zjištěn a odůvodněn zlý úmysl obžalované ve smyslu § 93 tr. zák. Snaží-li se stížnost zvrátiti věcnou opodstatněnost tohoto výroku soudcovského různými protiúvahami a protiargumenty, nedoličuje tím po zákonu žádného z dovolávaných důvodů zmatečnosti, nýbrž brojí jen nepřípustným způsobem (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.) proti přesvědčení soudcovskému, založenému na volném hodnocení průvodů. V objektivním směru soustřeďují se vývody zmateční stížnosti v námitce, že к skutkové podstatě zločinu dle § 93 tr. zák. nestačí tak nepatrné obmezení osobní svobody, o jaké jedná se prý v tomto případě. Na důkaz správnosti svého názoru dovolává se stížnost praxe (rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni č. 366, 364) i theorie (Lamasch, str. 79, Finger, II. díl, str. 195 a násl., Stoss str 200). V zásadě jsou citovaná rozhodnutí i vědecká díla arci za jedno se stížností, zastávajíce jednomyslně stanovisko, že ke skutkové povaze uvedeného zločinu nestačí jen zcela přechodné, okamžité nebo naprosto nepatrné obmezení osobní svobody. Než v konkrétním případe nebyla tato zásada porušena. Obžalované přičítá se к vině, že uzamkla řídícího K. ve třídě a že teprve asi po 5 minutách přišla jeho manželka a odemkla. Jde tu o svémocné uzavření, tedy o způsob, jejž uvádí zákon jako hlavní případ zločinu obmezování osobní svobody. Spatřujeť zákonodárce v uzavření v nějaké místnosti nejtypičtější, ale též nejintensivnější způsob zmíněného zločinu a dlužno, proto zvláště při tomto způsobu za to míti, že i krátké trvání odnětí svobody stačí ke skutkové podstatě, jakmile není zcela pomíjejícím. Při zjištění rozsudku, že uzavření trvalo v daném případě při nejmenším 5 minut, nelze stížnosti přisvědčiti, že omezení svobody trvalo jen zcela okamžitě a jen tak na krátko, že by pro své rychlé pominutí nebylo jako takové ani pociťováno. Při tom je nerozhodno, že nechtěl snad napadený z uzavřené místnosti se vzdáliti a nepokoušel se tak učiniti, poněvadž záleží jen na tom, že mu byla objektivně odňata možnost z místnosti té dle své vůle se vzdáliti. Rovněž zůstává pro posouzení věci bez vlivu, že učitelova manželka výstup pozoro,vaia a po uplynutí zmíněné doby dveře odemkla. Nelze nahlédnouti, jak by mohla obžalované, jež svou činností naplnila vše, čeho je zapotřebí ke skutkové podstatě zločinu dle § 93 tr. zák., sloužiti к dobru nahodilá okolnost, že osoba třetí byla svědkem jejího činu. Sdíleti též nelze náhled stížnosti, že by šlo jen o pokus. Dlužno považovati zločin za dokonaný, jakmile pachatel předsevezme čin, postačující к obmezení osobní svobody, jakmile tudíž osobě, ve svobodě obmezované, odňata byla možnost, opustiti místo. To se stalo v konkrétním případě uzamčením dveří a odchodem obžalované. Skutková povaha zločinu dle § 93 tr. z. je proto jednáním obžalované jak v objektivním, tak i subjektivním ohledu stělesněna a nemůže přicházeti v úvahu pouhá urážka na cti.

Citace:

č. 3098. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 270-272.