NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

Peníze v kamnech.

(Krajský soud v Mor. Ostravě.)

Osudy světové války zatočily i životní drahou mladé Rusky Anny Pankratiny a vrhly ji z rodného města Tomska v Sibiři na ostravskou ulici právě před kavárnu „Ostravii“. Octla se na tom chodníku právě v den sv. Mikuláše a právě v okamžiku, kdy hotelový vrátný Jan K. šel, resp. snažil se komíháním dopraviti svou rozbujnělou kostru do domova, anžto již bylo málo hodin.
Hoteloví vrátní jsou lidé širokých životních zkušeností a jejich geografické znalosti rostou úměrně s počtem polepených kufrů zahraničních hostí. Ale jsou to také lidé požívační, jimž choutky nóbl pánů nejsou nedostižné. Slovem užívají těžkých starých vín a lehkých mladých žen.
Vrátný K. je také z tohoto odborového těsta a proto mu po dobrém vínku přišla vhod mladá Ruska, kterou potkal před „Ostravií“. Zastavil se, labužnicky si ji prohlédl, při čemž si získal pozorovací oporu v kandelábru, a potom pomalu převaloval těžkým jazykem:
„Čič... kо... kočičko... po... pojď sem,“ pokoušel se špásovati, při čemž mrckovitě vykuloval opilé oči.
„Kampak, kočičko, jdeš? No pojď sem maličká... no tak... čičí..."
Špásování trvalo chvilku a kočička přišla. Ale nepřitulila se k němu a nepředla, aniž si pohrávala tlapkou s jeho splihlými vousy, ale s tvrdým výrazem v očích hovořila o honoráři.
„Co... padesát korun?“ divil se K. a potom se rozchechtal, „kdepak, to my fešáci nedáváme... pá, čiči“ a namáhavě se odlepil od lucerny.
„Tak třicet, ano?“ přimazlila se už kočička a K. po chvilce rozvažování kývnul hlavou. Už se ho nepustila a udržovala jeho stabilitu.
Hoteloví vrátní jsou znalci žen a proto K. vyplatil po příchodu domů honorář a tašku s penězi strčil z opatrnosti v kuchyni do trouby u kamen. Jsa však v povznesené náladě, nevšímal si, že jeho společnice i při svlékání ho bystře pozoruje.
Slušnost a ostrý tiskový zákon zakazuje psáti dále. Když Eros promlouvá, musí péro mlčeti. Možno se zmíniti jenom o probuzení pana K., protože se probudil úplně sám. Ještě rozespalý zašeptal několik roztomilostí k vedle ležícímu polštáři, na nějž dokonce několikrát zavolal čiči — ale polštář nic. Teprve potom se K. probudil úplně a srovnával v hlavě myšlenky. Společnice byla pryč a musila již dávno odejíti, protože její peřina byla již úplně vychladlá. Teď teprve K. vyskočil a hnal se do kuchyně k troubě — ale taška i s penězi byla pryč. Dvě tisícovky naší měny, 50 000 rakouských korun, 10 rak. šilinků a zlatý řetízek zmizely i s návštěvnicí. Nepomohly ránу do hlavy, snižování sebe sama nadávkami — a proto musila pomoci policie.
Trvalo to několik dnů, než byla Pankratina dopadena v Opavě, ale těch několik dnů stačilo, aby peníze byly utraceny. Místo šustivých bankovek měla v kufru nové prádlo, kostým a botky. To vše jí zabavili, takže Pankratina se octla před soudem zase ve své staré toiletě. Nezapírala, pouze suma jí nesouhlasila. Vzala prý pouze 1500 Kč. Zlatý řetízek prý tam také nebyl. Než to jsou konečně maličkosti, po jichž odečtení byl trest čtyř měsíců tak právě spravedlivý. Nenapraví-li ji, tedy působil jistě na K., který se slavnostně zařekl: „Ať jsem rolmops, jestli se ještě na takovou fízu na ulici podívám. Fuj tajxl — a já jí říkal čičí — a dal jsem jí ještě 30 Kč...“
M. S. D.

Citace:

Peníze v kamnech. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 7, s. 84-84.