Čís. 14521.

Zaměstnanec (prodavač) v prodejně tabáku ve velkém i malém jest obchodním pomocníkem, a vztahují se naň předpisy zákona o osmihodinné pracovní době, nikoliv přepisy nařízení bývalého rakouského min. financí ze dne 10. června 1911 čís. 44236.
(Rozh. ze dne 12. září 1935, Rv II 429/35.)
Žalobce byl zaměstnán v tabákové prodejně žalované jako prodavač. Denně pracoval ve všední dny 11 hodin a v neděli 4 hodiny, týdně tudíž 70 hodin, takže byl zaměstnán o 22 hodin více než dovoluje zákon o osmihodinné pracovní době čís. 91/18 sb. z. a n. Žalobou domáhá se náhrady za tyto hodiny přes čas z důvodů bezprávného obohacení žalované. Nižší soudy zamítly žalobu proto, že žalobci, jehož služební poměr jest posuzovati podle zák. čís. 91/18 sb. z. a n., dostalo se odměny za práci přes čas již paušálem obsaženým ve zvýšené mzdě. Šlo při tom o práce dovolené vzhledem k nařízení bývalého rakouského ministerstva financí ze dne 10. června 1011 čis. 44236, podle něhož byla pro žalobce dovolena ve všední dny pracovní doba dvanáctihodinová a v neděli a o svátcích pracovní doba čtyřhodinová.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a prvému soudu uložil nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Žalobce byl zaměstnán jako prodejový pomocník v podniku žalované, která má v M. prodejnu tabáku ve velkém i v malém. Žalobce jest pokládati za obchodního pomocníka podle § 2 čís. 6 zákona ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z. Prodej tabáku v trafice jest pro trafikanta zaměstnáním, jehož účelem jest činnost výdělečná, takže jde o podnik provozovaný po živnostensku ve smyslu § 1 zákona ze dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n. Předpisy uvedeného zákona se proto vztahují i na pracovní dobu žalobcovu. Pro spor jest rozhodnou další otázka, zda přesčasové práce, jež konal žalobce pro žalovanou, byly dovolené nebo nedovolené a zda paušalování odměny za ně bylo přípustné čili nic. Oba nižší soudy vycházely z názoru, že v souzeném případě bylo přípustné paušalovati odměnu za žalobcovy hodiny přes čas. Leč dovolací soud neschvaluje tento právní názor. Opíraje se o předpisy nařízení bývalého rakouského ministerstva financí ze dne 10. června 1911 čís. 44236 (»předpisy pro trafikanty«), pokládal odvolací soud za to, že pro žalobce byla dovolena ve všední dny pracovní doba dvanáctihodinová a v neděli a o svátcích pracovní doba čtyřhodinová, protože podle §§ 37 a 38 uvedeného »předpisu pro trafikanty« samostatné trafiky musí býti otevřeny za účelem prodeje tabákových tovarů ve všední dny nepřetržitě nejméně 12 hodin a v neděli a o svátcích jest v nich dovoleno provozovati prodej dopoledne po dobu 4 hodin. Avšak naproti tomu jest uvážiti, že uvedené předpisy upravily zřejmě jen dobu, po kterou má nebo smí trafika býti otevřena, t. j. přístupna koupěchtivému obecenstvu, že však jimi nebyla stanovena přípustná délka pracovní doby pro trafikantovy prodejové pomocníky. Přípustnou délku pracovní doby zaměstnanců jest posuzovati i při osobách, které jsou ve služebním poměru k trafikantovi a zaměstnány v prodejně tabáku, výhradně podle velících předpisů zákona čís. 91/18 sb. z. a n., který pro takové zaměstnance nestanoví žádných výjimek, ač byl vydán později, než uvedený »předpis pro trafikanty« z roku 1911. Dobu, kterou má nebo smí trafika býti otevřena, nelze přece ztotožňovati s pracovní dobou přípustnou pro trafikantovy zaměstnance ve smyslu zákona o osmihodinové době pracovní. Prodloužiti pracovní dobu zaměstnanců přes míru zákonem dovolenou lze jen za zvláštních podmínek podle § 6 (přerušení pravidelného provozu živelními událostmi nebo nehodami, zvýšená potřeba práce ve veřejném zájmu nebo z jiných naléhavých důvodů, nelze-li učiniti jiná opatření), o nichž v souzeném případě nemůže býti řeči, a mimo to jsou k povolení takového prodloužení oprávněny jen úřady v § 6 vyjmenované, k nimž však nenáleží finanční správy, vykonávající dozor nad trafikanty v zájmu fiskálním. Ostatně se podotýká, že i oprávnění povolaných úřadů, aby svolily k prodloužení pracovní doby, jest v § 6 odst. 1 a 2 obmezeno, takže pracovní doba smí býti prodloužena jen dočasně a jen po určitou dobu v roce, nikoli trvale. Je-li tomu tak, nelze pochybovati o tom, že v souzeném případě nešlo o dovolené hodiny práce přes čas a že důsledkem toho úmluva o paušalování odměny za nedovolené práce přes čas, i kdyby k ní bylo došlo, byla by nicotná (viz rozhodnutí čís. 12158 sb. n. s. a četná jiná rozhodnutí tamže uvedená). I při nedovolených pracích přes čas může se zaměstnanec domáhati náhrady pro své poškození a pro bezdůvodné obohacení zaměstnavatelovo (viz totéž rozhodnutí). Žalobce opřel svůj žalobní nárok právě o tento právní důvod již v řízení v prvé stolici. Nižší soudy zamítly žalobu proti žalované v podstatě jen z důvodu, že odměna za žalobcovy práce přes čas byla paušalována a že žalobce nebyl prodloužením zákonné pracovní doby poškozen ve prospěch žalované proto, že mu paušalovaná odměna byla zaplacena. Avšak podle toho, co bylo právě vyloženo, neobstojí tento důvod pro zamítnutí žaloby. Dovolací soud nemůže však rozhodnouti ve věci samé, ježto dosavadní řízení trpí neúplností, neboť při správném posouzení otázky nepřípustnosti paušalování odměny za nedovolené práce přes čas bude třeba, by soud zjednal především skutkový základ pro rozhodnutí, zda tím, co bylo žalobci za jeho skutečně vykonané paušalované práce žalovanou zaplaceno, byly tyto práce přiměřeně odměněny čili nic, a aby podle toho bylo rozhodnuto, zdali a pokud byla jimi žalovaná bezdůvodně obohacena ke hmotné újmě žalobcově.

Citace:

Čís. 14521.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 587-589.