Čís. 1269.

Zákon ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n.
Nejvyšší šestiměsíční mez výměry trestu nevíže trestní senát, jenž nastoupil následkem odporu obžalovaného neb obhájce nebo z důvodů třetího a čtvrtého odstavce §u 7 na místě samosoudce.
(Rozh. ze dne 24. září 1923, Kr II 366/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 12. června 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na těle dle §§ 152 a 155 a) tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje toliko zmatek dle §u 281 čís. 11 tr. ř., protože soud nalézací překročil prý svou trestní oprávněnost, vyměřiv stěžovateli za zločin dle §§ 152 a 155 tr. zák. trest na svobodě 8 měsíci, jakkoli státní zástupce navrhl již ve spisu obžalovacím dle §u 6 zákona ze dne 22. prosince 1921 čís. 471 sb. z. a n. trest na svobodě do 6 měsíců jako trest hlavní a provedení přelíčení před samosoudcem. Zmateční stížnost jest bezdůvodná. Dle §u 7 (2) citovaného zákona smí ovšem samosoudce, jemuž věc dle §u 6 zákona přikázána byla k rozsouzení, uložiti obviněnému jen trest v § 6 zmíněný (ztrátu svobody do 6 měsíců) a jest překročení tohoto ustanovení důvodem zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř. Než v tomto případě nebyla přes návrh ve spisu obžalovacím učiněný věc rozsouzena samosoudcem, nýbrž dostala se následkem odporu obžalovaného (jeho obhájce) ve smyslu odstavce prvého §u 6 zákona před tříčlenný senát, který též rozsudek vynesl a trest 8 měsíci vyslovil. Již slovný výklad předpisu §u 7 zákona (»Samosoudce projedná věc ...« »Jako hlavní trest smí uložit ...«) vede k výsledku, že nejvyšší 6 měsíční mez trestu víže (v případech, kde zákonná trestní sazba není sama sebou nižší než 6 měsíců) toliko samosoudce, a ne též senát, následkem odporu obžalovaného nebo obhájce, nebo z důvodů třetího a čtvrtého odstavce téhož §u na jeho místo nastupující. Nasvědčuje tomu též předpis §u 5, jehož se § 7 v odstavci čtvrtém dovolává, v jehož obdobném použití samosoudce, uzná-li, že navrhovaná sazba (do 6 měsíců) není dostatečnou pro čin, který je předmětem obžaloby, prohlásí se nepříslušným, poněvadž věc náleží před senát. Že v tomto případě odpadá 6měsíční nejvyšší mez trestní, nemůže býti dle smyslu těchto ustanovení pochybným. Sluší však míti za to, že tak se má věc v případech, kde věc přišla před senát následkem odporu obžalovaného nebo obhájce. Neboť jinak musil by zákon nezbytně učiniti též potřebné opatření pro případ, kde tento senát uzná, že navrhovaná sazba (do 6 měsíců) není dostatečnou pro čin, který je předmětem obžaloby, v kterémžto případě obdoba §u 5 zákona nemůže míti místa. Takovéto opatření však v zákoně není. Tendence ustanovení §u 6 a 7 zákona byla patrně, by pravomoc samosoudce byla alespoň co do výměry hlavního trestu na svobodě omezena, kdyžtě přetížení soudu ukázalo nezbytnost zříci se alespoň při činech méně těžkých přikázáním jich samosoudci k rozsouzení dočasné zvýšené záruky správnosti, již poskytuje kolegiální souzení třemi soudci vůči souzení soudcem jediným. Ovšem má omezení nejvyšší hranice trestné jen na samosoudce, ne též na senát, před nějž se věc následkem odporu dostala, zákonem sotva zamýšlený účinek, že obžalovaný, jenž se pokládá za nevinna nebo méně vinna, jest nucen, zakoupiti si zvýšenou záruku správnosti rozsudku souzením v senátu vzdáním se jinak zákonitě zaručené jistoty, že nemůže naň uvalen býti vyšší trest na svobodě než 6 měsíců. Než dle dosavadního stavu zákona ze dne 22. prosince 1921 čís. 471 sb. z. a n. nelze se tomuto konfliktu vyhnouti. I v případě, o nějž tu jde, dosáhl stěžovatel odporem svým, že věc jeho souzena byla senátem. Mělo-li to proň za následek, že uvalen byl naň trest vyšší, než by se bylo mohlo státi — vyjímaje ovšem případ posledního odstavce §u 7 tehdy, kdyby nebyl odporu podal, nemůže se tím cítiti důvodně stížena.

Citace:

č. 1269. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 362-364.