NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12707.

V tom, že nižší soudy odepřely otci vydati jeho manželské dítě, ač prý po úmrtí matky dítěte výchova dítěte a péče o ně náleží jen jemu jako manželskému otci, nelze spatřovati »nezákonnost« ve smyslu § 46 (2) zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 22. června 1933, R I 455/33.)
Po smrti matky bylo nezl. manželské dítě ve výchově a výživě matčiných rodičů. Návrh otcův, by mu bylo dítě vydáno do výchovy a vý- živy, byl zamítnut soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde o opatření podle § 178 obč. zák., o němž nižší soudy rozhodly souhlasně, a lze proto podle § 46 zák. o základních ustanoveních soudního řízení nesporného ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. usnesení rekursního soudu napadati jen pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo pro zmatečnost. Nejvyšší soud, přezkoumav spisy, neshledal, že by tu byly tyto předpoklady. Zejména neshledal, že by tu šlo o nezákonnost, již stěžovatel vidí v tom, že mu nižší soudy odpírají jeho manželskou dceru, ačkoliv prý po úmrtí matky dítěte, jeho první manželky, výchova dítěte a péče o ně náleží jen jemu jako jeho manželskému otci. Vůdčí zásadou při řešení otázky, u koho mají býti manželské děti vychovávány, jest jen jejich zájem a prospěch, tělesný i mravní, ať jsou na živu oba rodiče nebo jen jeden z nich. Tato zásada vyplývá zejména z §§ 142 a 178 obč. zák. Není však předpisu, který by dával manželskému otci bezvýhradné právo na vydání a na výchovu dětí. Nemá-li zákon přesného ustanovení, nýbrž vytyčuje jen určité zásady a směrnice, přenechávaje jinak volnému soudcovskému uvážení, jaké opatření, hledíc ke zjištěným skutečnostem a vyšetřeným poměrům, pokládá za účelné, by prospěch a blaho dětí neutrpěly újmy, nelze mluviti o »nezákonnosti«, nýbrž mohlo by jíti nanejvýše jen o nesprávné právní posouzení neb o nevhodné opatření, které jsou sice důvody řádného dovolacího rekursu podle §§ 42 a 46 (1) zákona čís. 100/1931 sb. z. a n., ale nikoli mimořádného dovolacího rekursu podle § 46 (2) cit. zák. Toto právní stanovisko zaujal Nejvyšší soud již v rozh. čís. 11455 sb. n. s. a nemá důvodu, by se v tomto případě od něho uchýlil.

Citace:

Čís. 12707.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 819-820.