NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 131.

Zrušily-li strany shodnou vůlí uzavřenou smlouvu a není-li jedna z nich s to, vrátiti druhé v prvotní podobě to, co od ní jako smluvní plnění obdržela, poněvadž to jako bezelstná držitelka spotřebovala, může se svého závazku sprostiti náhradou ceny.
Zásada tato platí, nebylo-li zrušení smlouvy stranou zaviněno, i pro věci zastupitelné, jichž cena mezi uzavřením smlouvy a zrušením této stoupla.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1919, Rv I 180/19.)
Směnná smlouva, uzavřená dne 24. září 1917, v níž se manželé A mezi jiným zavázali, že dodají manželům В ze své cihelny za určitou kupní cenu 30000 cihel a 10000 tašek, byla dne 22. dubna 1918, kdy manželé A již celé množství cihel a 1150 kusů tašek byli dodali, srovnalou vůlí stran zrušena. Když manželé A žádali, aby jim manželé В vrátili v důsledku zrušení smlouvy všecky dodané cihly a tašky, vrátili jim manželé В in natura pouze 27000 kusů cihel, kdežto za ostatní nevrácené zboží nabízeli náhradu cen svého času smluvených, poněvadž zboží to již zastavěli resp. upotřebili ho ku správce střech. Žaloba manželů A, aby bylo nalezeno právem, že manželé В jsou povinni, vrátiti žalobcům i ostatní cihly a tašky, byla oběma nižšími soudy (krajským soudem v Kutné Hoře a vrchním zemským soudem v Praze) zamítnuta. Z důvodů odvolacího soudu: Jde především o otázku, zda jsou žalovaní dle zákona povinni, zbytek cihel 3000 kusů a 1150 kusů tašek vrátiti ih natura, jak žádají žalobci, či zaplatiti cenu jejich v penězích, jak se k tomu nabízejí žalovaní. Žaloba domáhající se vrácení toho, co v předpokladu vzájemného plnění bylo jednou stranou splněno, jest, jak odvolatelé správně uvádějí, žalobou z bezdůvodného obohacení (condictio causa data, causa non secuta). Objem nároku z obohacení určuje všeobecně ustanovení § 1431 a 1435 obč. zák. Dle těchto ustanovení má žalobce zásadně nárok na vrácení toho, co bylo bezdůvodně plněno. Avšak nárok tento v případě odstoupení od smlouvy jest podstatně omezen ustanovením § 921 obč. zák. ve znění III. novely. Dle tohoto ustanovení, připojujícího se k ustanovení § 1447 obč. zák. má v případě, když jedna strana pro neplnění druhé strany od smlouvy odstoupí, tato obdrženou úplatu takovým způsobem vrátiti neb nahraditi, aby žádná strana ze škody druhého zisku nebrala, Tato zásada musí tím spíše platiti, když od smlouvy ustoupily souhlasně strany obě a když není řeči o tom, že by nesplnění smlouvy jedna neb druhá strana byla zavinila. V případě přítomném zjistil soud procesní, že žalovaní tašky a cihly, pokud jich nevrátili, zúžili a že jich tedy více nemají, a dovodil též správně, že žalovaní byli oprávněni věcí těchto zužiti, neboť je přijali jako plnění a byli tedy jejich bezelstnými držiteli (§ 329 obč. zák.). Kdyby i věci ty, jak tvrdí odvolatelé byly věcmi zastupitelnými, musili by žalovaní, kdyby je měli vrátiti in natura, opatřili si je jinde. To však by bylo v době, kdy měli cihly a tašky vrátiti, spojeno s náklady většími, než činila smluvená cena kupní, neboť dle posudku znaleckého stálo 1000 kusů cihel v dubnu 1918 220 K a 1000 kusů tašek 300 K, kdežto v žalobě podané v červnu 1918 oceňují již žalobci 1000 kusů cihel na 320 K a 1000 kusů tašek na 600 K a udávají v odvolání, že tyto předměty skoro denně na ceně nabývají. Vrácením předmětů těch in natura utrpěli by tedy žalovaní škodu, z které by měli zisk žalobci, kteří jsouce majiteli kruhové cihelny, mohli by nyní cihly a tašky in natura jim vrácené výhodněji prodati, než by je byli prodali v době uzavření smlouvy ze dne 24. září 1917 a v době dodání jich žalovaným. Nárok na vrácení cihel a tašek in natura příčil by se tedy zásadě vyslovené v § 921 obč. zák. a jest proto bezdůvodný. Žalobci se musí tedy spokojiti zaplacením ceny cihel. Jaká to cena býti má, zda cena smluvená či cena platná v době dodání neb v době, kdy žalovaní byli povinni plnění vrátiti, nelze v tomto sporu rozhodovati, poněvadž se zde jedná jen o nároku na vrácení věci.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobců V podstatě z těchto
důvodů:
Jelikož strany smlouvu ještě zcela nesplněnou shodnou vůlí svou zrušily, nelze zavinění žádné straně přičítati. Platí tu tedy ustanovení §§ 1435, 1437 a § 921 nového znění obč. zák. s vyloučením první věty tohoto poslednějšího zákonného předpisu. Každá strana musí vrátiti zpět, co jako úplatu od druhé obdržela, a není-li již s to vrátiti věc in natura, dáti jí náhradu tak, aby žádný z nich ze škody druhého neměl zisku, jak to také pro případ nezaviněné nemožnosti plnění určuje § 1447 obč. zák. Žalobci dodali žalovaným 30000 cihel a 1150 tašek. Tolik měli by tedy žalobcům žalovaní nyní vrátiti. Oni vrátili cihly až na 3000 kusů. Tento počet cihel a tašky nejsou s to vrátiti, jelikož jich jako bezelstní držitelé spotřebovali. Jest ovšem pravda, že jedná se o věc zastupitelnou a že podle zásady genus perire non censetur mohli by žalovaní vrátiti žalobcům cihly a tašky stejného druhu, jak by také odpovídalo § 1323 obč. zák., aby uveden byl předešlý stav. Než poslednější ustanovení platí jen pro náhradu škody zaviněné. Zde jak řečeno, není zavinění, jelikož strany shodly se dobrovolně, aby zrušena byla smlouva směnná mezi nimi dříve smluvená. Proto, předpisu § 1323 obč. zák. užíti nelze a žalovaní, kteří jako bezelstní držitelé byli oprávněni spotřebovati cihly a tašky, jsou, když, uživše jich, nejsou s to je vrátiti, povinni, dáti náhradu za ně jen tak, aby žádná strana ze škody druhé neměla zisku. To obé by se ale stalo, kdyby měli žalovaní při zrušení smlouvy opatřiti si jinde nákupem spotřebované cihly a tašky, aby je vrátiti mohli žalobcům. Aby neměla žádná strana ani zisku ani škody, musí se jíti zpět do času, kdy smlouva směnná byla mezi stranami uzavřena. V tom čase byly cihly a tašky dle posudku znaleckého a soudního zjištění levnější než v době, kdy strany se usnesly o rozvázání smlouvy směnné. Kdyby byli tehdy žalovaní cihly a tašky, které spotřebovali, opatřili jinde než ti žalobců, byli by vydali méně než by musili za ně vydati nyní v čase rozvázání smlouvy směnné, utrpěli by tudiž škodu, kdyby byli nuceni zboží to nákupem si opatřiti, aby je druhově mohli žalovaným vrátiti. Tito pak nabyli by nyní neoprávněně zisku, jenž rovnal by se škodě žalovaných, poněvadž by nyní za vrácené cihly a tašky obdrželi vyšší trhovou cenu, než mohli docíliti prodejem jich v čas směnné smlouvy. A to právě zákon v případech, kde není zavinění, zameziti chtěl. To vyciťuje také dovolání, kladouc stále váhu na to, že žalovaní jsou v zaviněném prodlení. Než o prodlení mohlo by se mluviti teprve ode dne zrušení směnné smlouvy, tedy od dubna 1918, od kdy přestali by žalovaní, kdyby byli nespotřebované cihly a tašky měli ještě v držení, býti bezelstnými držiteli. Ale v této době byly právě již cihly a tašky dražší než obnášela cena jejich v čase uzavření smlouvy směnné, jak odvolací soud vyvodil, aniž to dovolání béře v odpor. Byli tedy žalovaní oprávněni odepříti dodávku in natura, nemůže tedy o zavinění jejich býti řeči.

Citace:

č. 131. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 274-277.