Čís. 15504.

Spor o dluh mezi osobním dlužníkem a knihovním věřitelem není důvodem oprávňujícím hypotekárního dlužníka k složení dluhu u soudu.
(Rozh. ze dne 15. října 1936, Rv II 600/36.)
Žalobci přednesli, že koupili od Rudolfa H-a dům, na němž vázl záznam zástavního práva pro pohledávku žalovaného, nyní vymáhanou exekučně exekucí nuceným zřízením práva zástavního. Pohledávku tu žalobci při koupi domu nepřevzali, nýbrž bylo ujednáno, že ji dá prodatel Rudolf H. vymazati a že bude zaplacena z kupní ceny za prodaný dům. Žalobci proto příslušnou částku zadrželi a poněvadž si na ni činil nárok Rudolf H., který již dříve podal na žalovaného žalobu podle § 35 ex. ř. a nyní žalobcům zakázal ji žalovanému vyplatiti, složili žalobci tuto částku podle § 1425 obč. zák. u soudu a domáhají se nyní proto zrušení exekuce k jejímu vydobytí na koupený dům žalovaným vedené. Nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobcové odůvodňují složení knihovního dluhu u soudu, tím, že na zbytek trhové ceny na dům si činí nárok jak prodatel, tak žalovaný jako knihovní věřitel, dále tím, že Rudolf H. podal na žalovaného žalobu o nepřípustnost exekuce, a že by se vydali v nebezpečí placení dluhu po druhé, kdyby platili žalovanému a on pak ve sporu podlehl, neboť prodatel jim placení zakázal z důvodu, že je se žalovaným vyrovnán. Stalo se proto složení dlužné částky k soudu v jejích vlastním zájmu, nikoli v zájmu osoby třetí, totiž prodatele Rudolfa H-a, a vytýkají, že prvý soud neprávem žalobu zamítl, jako by složení u soudu bylo odůvodněno jen tehdy, jde-li o překážku s placením na straně věřitelově (žalovaného). Zákon (§ 1425 obč. zák.) dopouští ovšem, složení u soudu z každého důležitého důvodu, neboť výpočet v uvedeném paragrafu je jen demonstrativní. Že by se muselo jednati o důležitý důvod v osobě věřitelově, zákon nepraví, a jest proto možno použíti tohoto zákonného ustanovení ve všech případech, kde dluh nemůže býti z důležitého důvodu splněn. Jest však vždy nutným požadavkem, aby okolnosti, které mají býti důležitým důvodem pro složení dluhu u soudu, vyplývaly z dotyčného právního poměru samého. Tomu však tak v tomto případě není, a nejsou jsou proto žalobcové jako knihovní dlužníci oprávněni k soudnímu složení jen se zřetelem na pouhý zákaz osobního dlužníka. Rovněž nestačí skutečnost, že Rudolf H. podal proti žalovanému žalobu o nepřípustnost exekuce nuceným zřízením práva zástavního pro uvedenou pohledávku, zvláště když ve sporu tom nepokračoval a o tento spor, ač jemu byl žalobci opověděn, neprojevil vůbec žádný zájem, a nelze rozumně žádati na žalovaném, aby sám navrhl pokračování ve sporu s nemajetným dlužníkem při tak značné hodnotě sporu, když má svou pohledávku zajištěnou rozsudkem a podle něho zajištěnou nuceným zřízením práva zástavního na domě žalobci od Rudolfa H-a koupeném, z kteréžto zástavy může dojiti uspokojení (§ 466 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právní názor odvolacího soudu, že důležitým důvodem k složení dluhu k soudu podle § 1425 obč. zák. mohou býti jen okolnosti vyplývající z právního poměru mezi stranami, není mylný (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Ze znění zákona jest usuzovati, že složení se stalo po právu, jestliže nemohlo býti plněno pro překážky, které se týkají věřitele. Je-li dlužník ochoten plniti, může překážka býti jen na straně druhé, tedy na straně věřitelově. Knihovní pohledávka vázne v souzeném případu na nemovitosti, z této může věřitel požadovati uspokojení. Zákaz osobního dlužníka projevený vůči dlužníku hypotekárnímu, aby neplnil věřiteli, není překážkou plynoucí z poměru mezi hypotekárními věřitelem a dlužníkem a proto odůvodňující složení k soudu s účinkem zprošťujícím hypotekárního dlužníka. Správně tedy usoudil odvolací soud, že složení k soudu se nestalo právem podle § 1425 obč. zák.

Citace:

č. 15504. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 954-955.