Čís. 15506.

Fond pro opatření strojených hnojiv v likvidaci zanikl likvidací skončenou dne 31. prosince 1933 a nemůže býti spornou stranou.
(Rozh. ze dne 16. října 1936, R I 876/36.)
První soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném fondu vrácení prý neprávem přijaté peněžní částky. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by o odvolání znovu rozhodl.
Důvody:
žalovaný fond byl samostatnou právnickou osobou ve smyslu § 3, odst. 3 zákona ze dne 22. prosince 1920 čís. 683 Sb. z. a n. Jako takový vznikl fond nejpozději dnem, kdy uvedený zákon vstoupil v účinnost, protože podle § 4 l. c. mělo mu ten den připadnouti již určité jmění, což tedy předpokládalo způsobilost nabýti práva. Ke vzniku nebylo tedy potřebí jiné právní skutečnosti nežli právě jenom účinnosti uvedeného zákona, jež nastala dnem prohlášení, to jest 31. prosince 1920 (§ 18, posl. odst.). Ani v tomto zákoně, ani ve statutu obsaženém v nařízení vlády č. 1/21 Sb. z. a n. není uvedeno, jakou právní skutečností má nastati zánik fondu jako právnické osoby. Z předpisu § 14 zákona lze jenom souditi, že šlo o opatření přechodné, jež mělo pominouti, jakmile by byly splněny úkoly fondu v zákoně přikázané; v tom případě mělo dojiti k likvidaci fondu. O této likvidaci nařizuje § 14 uvedeného statutu, že její počátek i ukončení činnosti fondu má býti oznámeno vyhláškou ministra zemědělství v úředním listě. Ani ukončení činnosti fondu samo o sobě, ani zavedení likvidace není ještě zánikem právní osobnosti, nýbrž značí toliko omezení účelu případně činnosti fondu v tom směru, že právní poměry mají býti ukončeny, že potřebné hotovosti mají býti vymoženy a použity podle platných předpisů. Tato likvidace předpokládá tedy trvání právnické osobnosti. Podle toho, co bylo o likvidaci ustanoveno v uvedených předpisech, neprovádí ji soud, nýbrž ministerstvo zemědělství v řízení správním. Ani po uvolnění obchodu se strojenými hnojivý, k němuž došlo nařízením vlády č. 357/21 Sb. z. a n., nebylo nic změněno na právech a povinnostech fondu (§ 2, odst. 2 cit. nař.). Teprve v § 3 zákona ze dne 13. července 1922 č. 233 Sb. z. a n. bylo nařízeno, že fond předloží po ukončení své likvidace Národnímu shromáždění nejdéle do 31. března 1925 své konečné vyúčtování. Z tohoto předpisu a podle konečné lhůty v tomto zákoně výslovně stanovené jde jasně najevo, že sám zákonodárce považoval poslání fondu za ukončené ve smyslu § 14 zákona č. 683/20, čímž pak bylo také vysloveno, že právní osobnost fondu zůstává již jenom časově vymezena na dobu trvání likvidace. Když pak podle zprávy ministerstva zemědělství, tedy úřadu, který podle zákona ve správním řízení likvidaci prováděl, byla likvidace dnem 31. prosince 1933 již skončena, nebylo tu již ani majetkových hodnot, jež by mohly býti podkladem fondu a zanikla také jeho právní osobnost. Soud nemůže prozkoumávati, zda byla likvidace provedena správně a podle předpisů. Lze tu ještě poznamenati, že uveřejněním zákona č. 233/22 (v § 3) bylo vyhověno již také § 14 statutu a že se tak tento předpis, k němuž žalobce zvlášť poukazoval, stal obsoletním. Podle toho tedy v době podání žaloby, to jest 30. ledna 1935, žalovaného fondu již nebylo, a to ani jako právnické osoby v likvidaci, která byla již provedena, takže na straně žalované není právního subjektu ke sporu způsobilého.

Citace:

č. 15506. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 956-957.