Č. 9328.

Živnostenské právo. — Samospráva obecní: * »Osadou« po rozumu § 19 živn. ř. rozumí se každá se zřetelem k poloze obytných budov zjevně oddělená část obvodu obecního, která je státem uznána za topografickou jednotku. Právně irelevantní pro pojem osady je, má-li takováto část obce zvláštní jmění čili nic nebo vzdala-li se práva na zřízení místního zastupitelstva.
(Nález ze dne 16. června 1931 č. 5957).
Věc: Městská obec P. proti zemskému úřadu v Praze o koncesi hostinskou a výčepnickou.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem osp-é v P. ze 16. října 1928 byla Prvnímu plzeňskému akciovému pivovaru v Plzni udělena koncese hostinská a výčepnická pro dům čp.... v P.-S. s oprávněním podávati pokrmy, čepovati pivo a míti dovolené hry. Nař. rozhodnutím nebylo vyhověno odvolání města P. z tohoto výměru s odůvodněním, že udělení koncese nejsou na závadu ani okolnosti, na které nutno vžiti zřetel podle § 18 živn. řádu, ani jiné zákonné překážky. K námitkám odvolání stěžující si obce bylo podotknuto, že v daném případě nemá místa ustanovení § 19 odst. 1 cit. zák., poněvadž i po sloučení s městem P. zůstala obec S. samostatnou osadou, takže jest nerozhodno, je-li žadatelka o koncesi majitelkou koncese hostinské v městě samotném.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Podle § 19 odst. 1 živn. ř. smí táž osoba v téže osadě nabýti jen jednu koncesi k provozování výčepu a drobnému prodeji pálených nápojů lihových [§ 16 lit. d) ], k provozování ostatních v § 16 vypočtených živností hostinských a výčepnických nejvýše koncese dvě.
Je mimo spor, že žadatel o koncesi má v městě P. dvě koncese k provozování živnosti hostinské a výčepnické. Na sporu je jedině, mohla-li mu býti přes to udělena koncese pro dům, čp. ... v P.-S. Žal. úřad má za to, že ustanovení § 19 odst. 1 tomu nebylo na závadu, poněvadž S. i po sloučení s městem P. zůstaly samostatnou osadou, kdežto stížnost stojí na stanovisku, že S. osadou po rozumu § 19 odst. 1 nejsou.
Stížnost uvádí, že živn. řád pojem »osada« nevykládá, usuzuje, že pojem ten dlužno vyložiti v tom smyslu, jak ho bylo užito v jiných zákonech, a konstatuje, že býv. ss pozíral při výkladu tohoto pojmu zejména k zákonu o sčítání lidu z 29. března 1869 č. 67 ř. z., z jehož ustanovení (§ 6) o číslování domů v osadách usuzoval, že postupné očíslování je charakteristickým znakem, jímž se projevuje uznání spojitosti domů v jednotné osadě. Tento zákon byl zrušen zákonem o sčítání lidu č. 256/20 a zákon č. 266/20 o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování místními tabulkami a číslování domů, který recipoval v § 17 cit. ustanovení § 6, nemluví tu o číslování osad, nýbrž »celých míst«, čímž se rozumí celá obec. Proto nelze se již dovolávati onoho ustanovení, o něž ss opíral svůj výklad pojmu »osada« ve smyslu § 19 živn. ř., nýbrž třeba pojem ten vyložiti na základě obecních zřízení, t. j. v Čechách na základě § 107 zák. ze 16. dubna 1864 č. 7 z. z. čes.
Co rozuměti jest »osadou«, není nikde právní normou definováno. Pojmově rozumí se osadou skupina obytných budov, jsoucích místně v těsnější nebo i volnější souvislosti, která je státem uznána za topografickou jednotku. Jak stížnost správně uvádí, pokládal býv. ss (Budw. 5521 A, 9787 A) za pregnantní příznak tohoto uznání běžné číslování domů v osadě. Stížnost se však mýlí, míní-li, že tento znak podle právního stavu dnes platného odpadl. Neboť je-li v § 17 zák. č. 266/20 Sb. řeč o číslování míst — a nikoli osad —, je přece ze zákona toho patrno, že na samostatném očíslování osad nic nebylo změněno. »Místem« rozumí se totiž, jak z §§ 1 a 3 cit. zák. jde na jevo, každé město, obec nebo osada. Z § 12 (slova »pokud očíslování není již provedeno«) a z § 17 (»nastane-li nutnost nového očíslování celého místa«) je rovněž patrno, že zákon dosavadní způsob očíslování neodstranil a nějakým novým — podle celých obcí — nenahradil. Ostatně je samostatné očíslování sice důležitým, ale nikoli jediným znakem, charakterisujícím osadu. Proto lze tedy i za daného právního stavu pojem »osady« ve smyslu § 19 živn. ř. vyložiti podle intencí zákonodárce, jenž — jak v cit. nál. Budw. č. 5521 A bylo rozvedeno — měl při tom na mysli ustanovení tehdy platného zákona o sčítání lidu z roku 1869.
Než ani podle ustanovení ob. zříz., jež stížnost pokládá za jedině rozhodné, nelze dojiti k jinému výsledku. Stížnost totiž nemá pravdu, tvrdí-li, že za osadu (místo) je podle § 107 čes. zř. ob. považovati onu část místní obce, které bylo ponecháno, aby si sama spravovala své jmění. Neboť stanoví-li § 107, že v obcích složených z více osad, jest správa vlastního jmění každé osadě vyhražena, není tím nijak řečeno, že by existence vlastního jmění byla podmínkou existence osady. Že S. i po sloučení s městem P. zůstaly zeměpisným dílem místní obce P., stížnost sama konstatuje. Je-li tomu tak, pak jsou osadou také po rozumu § 107 čes. zříz. ob. Po této stránce je úplně lhostejno, přešlo-li jmění S. při sloučení s městem P. na novou místní obec a byla-li důsledkem toho S. odňata možnost zříditi si zastupitelstvo podle § 108 čes. zř. ob.
Tvrdí-li stížnost, že S. jsou pouhou částí místní obce P., resp. jejím předměstím, ale tvoří s P. topografickou jednotku —- místní obec, jejíž různé části mají vlastní pojmenování a vlastní postupné číslování, ocitá se v rozporu s usnesením vlády sděleným min. vnitra výnosem předsednictva min. rady z 27. prosince 1924, podle něhož bylo povoleno sloučení obcí D., L. a S s městem P. v jednu místní obec pode jménem »Plzeň« s tím, že veškeré řečené obce zůstávají nadále osadami s vlastním katastrem a že názvy dosavadních obcí zachovány budou i nadále jako názvy místní (osadní).
Zamítl-li žal. úřad odvolání stěžující si obce z výměru okr. úřadu v P., kterým byla Prvnímu plzeňskému akciovému pivovaru udělena koncese hostinská a výčepnická pro dům čp. ... ve S. přes to, že tento pivovar má pro dva domy v osadě P. koncese hostinské a výčepnické, nedopustil se nezákonnosti.

Citace:

č. 9328. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 1000-1002.