NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Čís. 3205.

Kdy je neodolatelné donucení (stav nouze) důvodem vylučujícím přičítatelnost činu podle § 2 g) tr. zák.; strach sám o sobě nelze za takový důvod uznati ani, dosáhl-li stupně sebe vyššího, nýbrž lze ho použíti jen jako okolnosti polehčující podle § 46 písm. c) tr. zák.
K vyvinění pro zločin podle §§ 9, 5, 144 tr. zák. nestačí pachatelce hrozící výpověď z domovnictví pro případ, že bude míti dítě.
(Rozh. ze dne 11. června 1928, Zm I 276/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 18. března 1928, jímž byla obžalovaná podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro zločin podle §§ 9, 5, 144 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Neodolatelné donucení je jako důvod, vylučující podle § 2 písm. g) tr. zák. přičítatelnost trestného činu, dáno jen tehdy, když pachatel, octnuv se v rozporu mezi některou z povinností uložených mu zákonem a určitým zájmem vlastním nebo osob jemu blízkých, jedná pod neodolatelným tlakem přímého, bezprostředně hrozícího nebezpečí, jemuž nelze buď vůbec neb aspoň podle třebas i mylné představy pachatelovy uniknouti jinak než spácháním trestného činu, takže čin ten není pro- jevem jeho svobodné vůle. Mimo to vyhledává se k beztrestnosti podle § 2 písm. g) tr. zák. úměrnost statku obětovaného ke statku zachráněnému, takže beztrestnost je i za splnění ostatních shora. nastíněných podmínek vyloučena, je-li hodnota statku obětovaného nepoměrně vyšší než hodnota statku zachráněného. Zmateční stížnost je v právu, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 b) § 281 tr. ř., namítá, že rozsudkem, jímž byla obžalovaná sproštěna z obžaloby pro nedokonané svádění ke zločinu ve smyslu §§ 9, 5, 144 tr. zák. proto, že podle názoru soudu jednala z neodolatelného donucení podle § 2 písm. g) tr. zák., byl porušen zákon pokud se týče bylo ho použito nesprávně. Rozsudek zjišťuje o obžalované, že když byla v roce 1926 asi v pátém měsíci těhotenství, požádala porodní asistentky Barboru K-ovou a Emilii F-ovou, by jí vyhnaly plod, což však tyto učiniti odepřely. V tomto jednání obžalované neshledal soud řečenou skutkovou podstatu proto, že jednala podle rozsudkového zjištění následkem vyhrůžky své domácí paní, že jinak, bude-li míti děti, dostane výpověď, při čemž z dalších nezcela přesných skutkových zjištění a závěrů rozsudkových vychází na jevo, že šlo patrně o výpověď z domovnictví, spojeného s používáním naturálního bytu ve smyslu zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n., upravujícího právní poměry domovníků. V tom, že by obžalovaná, kdyby měla rodinu, přišla podle onoho prohlášení majitelky domu o byt a o domovnictví, tedy že by utrpěla ztrátu bytu a zaměstnání, shledal soud podle rozsudkových důvodů dostatečný důvod, by jednotlivec k zamezení oné ztráty překročil pod neodolatelným nátlakem i hranice a meze zákona. Již z těchto úvah rozsudku je zřejmo, že soud nepostřehl pravou podstatu zákonného pojmu neodolatelného donucení ve smyslu shora nastíněném. Ony rozsudkové úvahy dovolují přes svoji kusost a nejasnost souditi, že následkem onoho prohlášení (vyhrůžky) majitelky domu vzešla v obžalované podle přesvědčení soudu již v době činu obava, že, bude-li míti děti, přijde o byt a o domovnictví, že tedy jednala vzhledem k nynější bytové nouzi a k nezaměstnanosti ve strachu před jakýmsi stavem nouze, tedy v neodolatelném donucení ve smyslu § 2 g) tr. zák. Nehledíc však k tomu, že domovnictví, jehož ztráta hrozila obžalované, je v rozsudku označeno nikoli jako jediný, výhradný, nýbrž pouze jako významný zdroj jejího živobytí, vylučuje stav nouze přičítatelnost a trestnost činu podle § 2 g) tr. zák. pouze tehdy, dostoupila-li nouze takového stupně, že nouzí postiženému jeví se spáchání trestného činu jediným východiskem z nebezpečí bezprostředně hrozícího a ohrožujícího statek vyšší ceny než statek obětovaný. Tohoto nepoměru statků tu však podle samotných zjištění nalézacího soudu nebylo. Strach sám o sobě nelze uznati zásadně nikdy, i kdyby dosáhl stupně sebe vyššího, za důvod, vylučující přičítatelnost činu podle § 2 g) tr. zák., nýbrž lze ho použíti jen jako okolnosti polehčující pachateli podle § 46 písm. c) tr. zák. při výměře trestu. Beztrestnost činu mohl by strach přivoditi jen v oněch výjimečných případech, v nichž by dosáhl stupně pomatení smyslů, v němž by pachatel nebyl sobě činu svého vědom (§ 2 písm. c) tr. zák.). Na předpoklad, že obžalovaná jednala ve strachu rázu a stupně posléze naznačeného, nepoukazují však skutková zjištění a závěry rozsudkové ani přímo ani nepřímo. Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti a zrušiti rozsudek jako zmatečný podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. Rozhodnouti ve věci samé nebylo však zrušovacímu soudu možno, neboť, jak patrno již z hořejšího nástinu, nejsou v rozsudku zjištěny dostatečně skutečnosti, jež by bylo při správném použití zákona položiti nálezu za základ, takže nezbylo, než odkázati věc podle § 288 čís. 3 tr. ř. na soud prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí.

Citace:

Čís. 3205.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 462-464.