NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 10816.

Rozsudek pro uznání předpokládá, že žalovaný uznal výslovným prohlášením při prvém roku nebo při ústním jednání svůj dluh, nestačí, že soud usuzuje na uznání dluhu nebo dokonce jen na uznání částečné splatnosti výkladem přednesu žalovaného, v němž však se ani dluh a zejména ani jeho splatnost výslovně neuznává.
Zákon nevylučuje, by rukojmí neslíbil platiti dříve než hlavní dlužník. K dluhu lze přistoupiti i za jiných, tužších podmínek.
(Rozh. ze dne 22. května 1931, Rv I 563/31.)
Žalovaná zaručila se žalující firmě jako rukojmí a plátce za Josefa P-a, svého zetě, že zaplatí za dodané uhlí, nebude-li zaplaceno hlavním dlužníkem do třiceti dnů (po dodávce). Ježto uhlí nebylo do třiceti dnů po dodávce hlavním dlužníkem zaplaceno, domáhala se žalobkyně zaplacení na žalované. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Odpůrkyně dovolatelky vytýká neprávem, že odvolací soud vyřídil opožděné odvolání věcně. I když se nepřihlíží k tomu, zda taková výtka jest přípustná v dovolací stolicí (srovn. rozh. čís. 2277, 3007, 709, 3071, 4394 sb. n. s.), byl rozsudek prvého soudu doručen dne 1. října 1930 a odvolání podáno na poštu dne 14. října 1930 ve čtrnáctidenní lhůtě, tedy včas. Nejde o rozsudek pro uznání, který podle § 416 c. ř. s. nabývá účinnosti proti stranám vyhlášením. Vždyť žalovaná neuznala výslovným prohlášením při prvém roku nebo při ústním jednání svůj dluh do výše 10000 Kč, jakž plyne z jednacího protokolu. Jen na základě takového prohlášení lze vynésti rozsudek pro uznání, nikoli však tehdy, když soud usuzuje na uznání dluhu, nebo dokonce jen na uznání částečné splatnosti výkladem přednesu žalované v žalobní odpovědi, ve které však se ani dluh a zejména ani jeho splatnost výslovně neuznává. V takovém případě nejde o uznání, jaké má na mysli § 395 c. ř. s. Proto neběžela k odvolání lhůta od vyhlášení rozsudku dne 12. září 1930, nýbrž ode dne doručení 1. října 1930.
Ve věci samé není dovolání, opřené o dovolací důvody § 503 č. 2 a 4 c. ř. s. opodstatněno. Žalovaná převzala v dopisech ze dne 12. června 1929 a ze dne 23. září 1929 záruku jako rukojmí a plátce za svého zetě, v onom dopisu pro případ, že by po řádném dodání uhlí do třiceti dnů po dojití zboží u žalobkyně nebylo zaplaceno, v druhém dopise pak pro případ, kdyby dlužník třicet dnů po dojití jednotlivých vagonů zboží již snad nezaplatil. Převzala tedy závazek zaplatiti, kdyby do určité doby hlavní dlužník nezaplatil, bez ohledu na to, zda proti hlavnímu dlužníku nastala splatnost, tvrzená podle žalované až po odprodeji. Nezáleží na tom, že hlavní dlužník snad mohl platiti později podle původně umluvené doby splatnosti. Zákon nevylučuje, by rukojmí neslíbil placení dříve (§ 1353 obč. zák.). Třeba by v takovém případě nebyl závazek ručitelův závislý na splatnosti dluhu pro hlavního dlužníka, nebrání zákon smluvním stranám, by nevzaly na sebe závazek k zaplacení dluhu vedle hlavního dlužníka dříve, než on, a odpoutaly tak svůj závazek z části od závazku hlavního dlužníka co do splatnosti. I když v takovém případě nelze považovat závazek rukojmího do splatnosti u hlavního dlužníka za rukojemský, nevadí nic tomu, by kdo nepřistoupil k dluhu za jiných tužších podmínek (srovn. § 1344, 1347 obč. zák., rozh. čís. 12764 sb. Gl. U. W.). Proto jest nerozhodné, zda byla původně s hlavním dlužníkem ujednána splatnost až po odprodeji zboží a zda později bylo smluveno zaplacení 10000 Kč do 31. července 1930 a zbytek do konce roku 1930, zejména ana žalovaná sama tvrdí, že k této pozdější dohodě nepřistoupila. Když žalovaná slíbila, že zaplatí, nebude-li hlavním dlužníkem zaplaceno do třiceti dnů (po dodání) a tato lhůta uplynula, jest povinna platiti. Odvolací soud tedy nechybuje, nepokládá-li úmluvy o splatnosti s hlavním dlužníkem za rozhodné a neprovedl o nich důkazy.

Citace:

Čís. 10816. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 748-749.