Č. 658.

Zabírání bytů: * Do doby 3 měsíců v § 8 č. 1 zák. byt. stanovené nelze vpočítati dobu, po kterou byt, který byl před tím skladištěm, byl jako skladiště neobydlen.
(Nález ze dne 8. ledna 1921 č. 13.270/20.)
Věc: J. R. V. v Praze (adv. Dr. Jos. Josífko z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením ze dne 17. srpna 1920 čís. A-1067/20 zabral společný bytový úřad v Praze na základě odst. 1 a 2 § 8 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. byt o 2 pokojích a kuchyni s příslušenstvím v domě stěžovatelově čp. 158 v Praze, Opatovická ul., poněvadž jest prokázáno, že byt tento aspoň po 3 měsíce není obýván.
Do tohoto rozhodnutí podána jest stížnost, o které nejvyšší správní
soud uvážit toto:
Naříkané rozhodnutí cituje předpisy čís. 1 a 2 § 8 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. Podle těchto předpisů podléhají zabrání byty a části bytů, ve kterých aspoň po 3 měsíce nikdo neobývá a byty, kterých se používá za skladiště, lze-li věci tam uložené uložiti bezpečně jinde. Kdyby tedy naříkané rozhodnutí zabíralo místnosti z tohoto obojího důvodu, octlo by se samo s sebou v rozporu, protože nemohou tytéž místnosti býti současně bytem k obývání i bytem za skladiště sloužícím. Avšak důvody naříkaného rozhodnutí nasvědčují tomu, že žalovaný úřad pokládal zabírané místnosti za byt ve smyslu čís. 1 § 8 l. c. a je také po rozumu tohoto ustanovení zabral, poněvadž po jeho náhledu jsou aspoň po dobu 3 měsíců neobývány.
Ze spisů správních jde na jevo, že zabraný byt býval od r. 1916 používán za skladiště papíru.
Dne 20. července 1920 oznámil stěžovatel společnému bytovému úřadu, že tento byt, používaný až dosud za skladiště papíru, upravuje k obývání a že jej dal jako byt služební šoférovi svého závodu K., který se hned po zřízení bytu do něho nastěhuje. Toto oznámení vyřídil společný bytový úřad usnesením ze dne 23. července 1920 čís. C 1462 v ten rozum, že oznámení to nevzal na vědomí, poněvadž se nejedná o žádnou smlouvu nájemní, která by měla býti schválena a proto ono opatření majitele bytu nepodléhá schválení. Tím způsobem byl byt, dříve za skladiště používaný, vrácen účelům obytným a od té doby dlužno naň pozírati jen jako na byt.
Leč ani zabrání jeho dle předpisu čís. 1 § 8 téhož zákona nesrovnává se se zákonem. Lze zajisté místnosti, o které jde, pokládati za byt nejdříve od zmíněného ohlášení a od téhož termínu možno také teprve počítati 3měsíční lhůtu v § 8, č. 1 leg. cit. stanovenou. Že nebyly ony místnosti obývány, dokud byly skladištěm, nemůže býti důvodem pro vpočítání doby z periody, kdy byt byl skladištěm, do doby neobydlenosti žádané v § 8 č. 1 leg. cit. výslovně pro byty a části bytů. Avšak ode dne ohlášení stěžovatele, že bývalé skladiště vrátil zase
účelům obytným, t. j. ode dne 20. července 1920 neuplynuly do dne zabrání, t. j. dne 17. srpna 1920 ještě 3 měsíce, takže nelze říci, že byt ten jest po 3 měsíce neobýván. Potom chybí zákonem stanovená podmínka pro zabrání neobývaného bytu dle čís. 1 § 8 cit. zák., a když žalovaný úřad byt dle tohoto předpisu zákona zabral přes to, že tato zákonná podmínka splněna nebyla, porušil tím zákon.
Bylo proto naříkané rozhodnutí po rozumu § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 658. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 89-90.