NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 11409.

Osmihodinová pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Předpisem druhého odstavce § 3 zákona jest závazně stanovena minimální výměra pracovních přestávek k oddechu, kdežto jinak ponechává zákon v prvém odstavci § 3 stanoví pevných přestávek volné dohodě zaměstnavatelů a zaměstnanců. Nedošlo-li ke zvláštní dohodě mezí stranami o pracovních přestávkách, platí jen ustanovení druhého odstavce § 3 zák.
(Rozh. ze dne 19. února 1932, Rv 1 2267/30.)
Žalobce domáhal se na žalované firmě odměny za práce přes čas a odměny za nevyužité přestávky svačiny a polední. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech:
Pokud jde o otázku t. zv. pracovních přestávek, jest k dovolatelovým vývodům připomenouti toto: V druhém odstavci § 3 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. jest pro zaměstnance starší než 18 let — jímž jest i žalobce — ustanoveno, že jim musí býti poskytnuta nejdéle po pěti hodinách nepřetržité práce přestávka aspoň čtvrt hodiny, ale že i tyto přestávky mohou odpadnouti, když za pravidelného chodu výroby jest zajištěn přiměřený čas k oddechu. Tím jest závazně stanovena minimální výměra pracovních přestávek k oddechu, kdežto jinak ponechává zákon v prvém odstavci § 3 stanovení pevných přestávek volné dohodě zaměstnavatelů a zaměstnanců. (V ten smysl vykládá předpis § 3 zákona čís. 91/1918 sb. z. a n. i výnos ministerstva sociální péče ze dne 21. března 1919, č. j. 4751/3-19, uveřejněný ve věstníku tohoto ministerstva). V souzeném případě nedošlo, jak zjistil již prvý soud, k zvláštní dohodě mezi stranami o pracovních přestávkách, takže tu platí jen ustanovení odstavce druhého § 3 zákona čís. 91/1918 sb. z. a n., nikoliv ustanovení prvého odstavce téhož paragrafu, a nemají proto pro souzený spor významu právní vývody dovolatelovy o podstatě a o účelu »pevných« pracovních přestávek, předpokládajících dohodu stran. Nižší soudy nezjistily, že pracovní přestávky předepsané v druhém odstavci § 3 zákona čís. 91/1918 sb. z. a n. nebyly žalobci žalovanou firmou poskytnuty, naopak považovaly žalobcovo tvrzení o tom za vyvrácené. Žalobce mimo to připustil, že přestávka na snídaní činila 20 minut a přestávka na oběd (polední) 40 minut. Buduje-li přes to dovolatel své právní vývody na předpokladu, že mu pracovní přestávky nebyly poskytnuty, neprovádí tím dovolací důvod právní mylnosti podle zákona. Leč i kdyby byl žalobce skutečně nevyužil zákonných pracovních přestávek k oddechu, neplynulo by z toho ještě, že v dotčené době místo odpočinku konal pro žalovanou firmu takové práce, které by bylo odměniti jako práce přes čas, a z okolnosti zjištěných nižšími soudy jest spíše usouditi, že účelem případného zkrácení přestávek k oddechu bylo, uspíšiti návrat z cesty ve vlastním zájmu, ne ve prospěch žalované firmy. Žalobní nárok na odměnu za neposkytnuté pracovní přestávky byl tedy právem zamítnut.

Citace:

č. 11409. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 189-190.