— Čís. 5773 —
Čís. 5773.
Kupitel (na Slovensku) nebyl po vydání nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 Sb. z. a n. oprávněn platiti tuzemskému prodateli prostřednictvím maďarské poštovní spořitelny, třebas prodatel nebyl přiložil k fakturám složenky československé poštovní spořitelny, aniž jinak upozornil kupitele, že nechce, by mu bylo nadále placeno prostřednictvím maďarské poštovní spořitelny, jak se dosud dálo.
(Rozh. ze dne 18. února 1926, Rv I 1692/25.)
Mezi žalující banskobystrickou firmou a žalovanou chrudimskou firmou bylo obchodní spojení. Žalobu, jíž ona na této domáhala se zaplacení 67230 Kč 25 h, procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Opisy složních lístků maďarské poštovní spořitelny v Budapešti a dopisem ředitelství pošt a telegrafů v Bratislavě zjišťuje soud, že dne 19. února 1919 byly u poštovního úřadu v Báňské Bystřici vklady 17230 K 25 h a 50000 K na účet čís. 4729 u maďarské poštovní spořitelny v Budapešti vplaceny a že pro převzetí zmíněných vkladů nebylo tehdy překážky, poněvadž peněžní styk poštovních úřadů na Slovensku — Čís. 5773 —
303
s poštovní spořitelnou maďarskou v Budapešti teprv nařízením ministerstva pošt a telegrafů v Praze ze dne 6. března 1919 byl zastaven. Účtem žalované firmy ze dne 12. února 1919 žalobci adresovaným a na 17230 K 25 h znějícím, zjišťuje soud, že bylo žalobci prodáno zboží, které mělo býti dříve zaplaceno, načež teprv potom mělo býti odesláno a že tento účet byl dle potvrzení dne 28. března 1919 žalované firmě zaplacen. Dle těchto zjištění jest správné žalobcovo tvrzení, že tento účet byl placen dvakrát, jednou bezprostředně dne 28. března 1919 žalované firmě a před tím dne 19. února vplacením na maďarskou poštovní složenku na účet žalované firmy v Budapešti. Žalobce domáhá se žalobním návrhem vrácení tohoto peníze, jakož i dalších, téhož dne na složenku maďarské poštovní spořitelny vplacených 50000 K nebo připsání obou k dobru na žalobcově účtu u žalované firmy — avšak neprávem. Účty ze dne 12. února 1919 na žalobce (17230 K 25 h) na Guttmanna Armina S-a (15.610 K 58 h), M. R-a, Bánská Bystrica (12311 K 45 h), zjišťuje soud, že účtované částky byly před odesláním zboží splatný a že dne 28. března 1919 byly žalované firmě zaplaceny a jest nesporno, že zboží v nich účtované bylo pak žalovanou firmou odesláno. Soud zjišťuje přísežnou výpovědí svědkyně Marie R-ové, úřednice žalované firmy, která již 13 roků působí ve výpravně účtů a pošty, že k těmto fakturám připojila složenky vídeňské poštovní spořitelny červenými čarami označené, za kterouž příčinou bylo v továrně zvláštní razítko. Svědkyně tato potvrdila sice, že v době před politickým převratem v říjnu 1918 byly žalobci skutečně zasílány při expedici účtů složenky maďarské poštovní spořitelny a žalobce prostřednictvím této platil, ale po převrate nepřipojovala svědkyně do maďarské části bývalé monarchie Rakousko-uherské v žádném případě maďarských složenek, které, pokud byly v zásobě, byly z oddělení svědkyně odstraněny, aby se bylo omylu vyvarováno. Svědkyně naprosto vyloučila možnost, že by byla po převratu a zejména již v únoru 1919 připojila složní lístek maďarské poštovní spořitelny k účtu zaslanému žalobci a projevila názor, že žalobce mohl míti snadno nějakou přebytečnou složenku maďarské poštovní spořitelny z doby dřívější. Důsledkem této určité a jasné výpovědi svědecké jest, že žalovaná firma nepřipojivši k účtům složenky maďarské poštovní spořitelny, nýbrž složenky poštovní spořitelny československé, zřízené nařízením ze dne 20. listopadu 1918, tímto konkludentním činem dala najevo, že přeje si placení tímto způsobem, a nikoliv na účet vedený dosud u poštovní spořitelny v Budapešti, jež změnou politických poměrů stal se pro ni účtem cizozemským. Toto stanovisko žalované firmy jest nejlépe osvětleno tím, že odeslala zboží teprv, když žalobcovi plnomocníci G. a F. osobně v Chrudimi zaplatili účty, poněvadž žalobcovo placení ze dne 19. února 1919 vůbec neuznala, jak z dopisu ze dne 12. dubna 1919 plyne. Platba žalobcem učiněná nesrovnává se s předpisy čl. 325 obch. zák. a §§ 1412 a 1424 obč. zák., dle nichž platiti dlužno věřiteli nebo jeho zmocněnci; v tomto případě nebylo placení maďarskou poštovní spořitelnou v Budapešti žádáno a učinil-li tak žalobce o své újmě, učinil tak na své nebezpečí. Jest nesporno, že žalobce za trvání Rakousko-uherského mocnářství platil své účty žalované firmě —Čís. 5773 —
maďarskou poštovní spořitelnou v Budapešti, avšak změnou politických poměrů bylo příkazem obchodní opatrnosti, by se předem ujistil souhlasem žalované firmy, zejména v tom případě, když jak svědkyní Marií R-ovou bylo zjištěno, nebyly k účtu připojeny složenky maďarské poštovní spořitelny, nýbrž složenky nově zřízené poštovní spořitelny československé. Platba učiněná jde tudíž dle čl. 325 obch. zák. na žalobcovo nebezpečí a tím všechny další důsledky spojené s osudem vplacených peněz a upravené zákonem ze dne 15. května 1924, čís. 148 Sb. z. a n. Z toho plyne, že žalovaná firma není placením žalobcovým obohacena, návrh žalobní jest bezdůvodný. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žaloba domáhá se zaplacení 67230 K 25 h z toho důvodu, že žalobce byl nucen platiti je žalované firmě dvakráte, takže byla tím o zažalovaný peníz obohacena. Bylo tedy třeba provésti důkaz, že peníz prostřednictvím uherské spořitelny odeslaný žalovaná firma skutečně dostala, pokud se týče, že tato jest o zažalovanou částku neprávem obohacena. Důkaz tento však vůbec proveden nebyl, nebylo dokázáno, že žalovaná firma složenou částku dostala vyplacenu, pokud se týče, že vyplacena byla maďarské spořitelně jako plnomocníku strany žalované, tak že tato může složeným penízem po své vůli disponovati, čehož opak vychází ze sdělení ředitelství pošt a telegrafů v Bratislavě. Nehledě však k tomu, že není prokázáno tvrzené obohacení žalované firmy, nelze žalobě vyhověti proto, že bylo bezvadně zjištěno, že způsob placení stranou žalující zvolený neodpovídal sdělenému jí přání žalované (§ 1413 obč. zák. druhá věta). Dle §u 1424 cit. zák. musí dluh býti zaplacen věřiteli nebo jeho k příjmu zmocněnému plnomocníku. Dle rozh. cit. v pozn. 5 b) k §u 1412 obč. zák. placení uskutečněno jest při použití složenky poštovní spořitelny složením peněz u této, ač bylo-li použito složenky od věřitele zaslané. Byly-li tedy dle výpovědi svědkyně R-ové k fakturám přiloženy složenky poštovní spořitelny rakouské, červeným křížem opatřené, vychází z toho, že žalovaná strana uznává placení toliko tímto způsobem provedené, nehledíc k tomu, že účty obsahovaly doložku splatnosti v Chrudimi a nebylo ani tvrzeno, že účty tyto přijaty nebyly. Dlužno také poukázati k předpisu §u 1420 obč. zák. ve spojení s §em 905 obč. zák. a čl. 325 obch. zák. Dále jest poukázati k tomu, že citace rozh. čís. 3979 Sb. n. s. není na místě, ježto rozhodnutí to spíše mluví pro stranu žalovanou. V dotyčném případě bylo totiž uznáno za řádné placení do rukou k přijetí peněz zmocněného plnomocníka, když bylo použito k placení složenky poštovní spořitelny k faktuře přiložené; poštovní spořitelna byla tedy plnomocníkem věřitele k příjmu oprávněným, poněvadž věřitel měl u ní šekové konto a dlužníku složenku poštovní spořitelny za účelem splacení dlužných peněz zaslal. Oproti tomu v souzeném případě se žalobce tak nezachoval, naopak použil složenky poštovní spořitelny uherské, kterou měl z dřívějška po ruce, ač nemohl vzhledem k připojení složenky čsl. úřadu poštovní spořitelny ve spojení s převratem a odtržením Slovenska od Uher a připojením jeho ku státu československému míti pochyby o tom, že zřejmě postupuje proti přání věřitele zasílaje peníze do ciziny. Hledíc k okolnosti posléze — Čís. 5773 —
305
uvedené nelze se ani dovolávati rozhodnutí č. 1929 téže sbírky, neboť tam mohl dlužník použiti k zaslání peněz věřiteli složenky, kterou měl z obchodního spojení s tímto věřitelem v zásobě, když tento způsob placení vyloučen nebyl, kdežto v souzeném případě vyloučil věřitel dosavadní způsob placení spořitelnou uherskou právě tím, že od doby po převratu přikládal k fakturám složenky spořitelny československé, nehledě ani k radikální změně poměrů převratem vyvolané. V souzeném případě dala žalovaná firma připojením složenky československé spořitelny straně žalující na jevo úmysl, aby bylo této složenky k placení použito a že má býti pokládána dle §u 1002 obč. zák. za plnomocníka k příjmu zmocněného strany žalované jako majitelky konta, nikoliv jako dříve poštovní spořitelna uherská, nýbrž československá (rozh. č. 6819 sbírky Gl. U. nový sled.). Z předeslaného vidno, že poslala-li strana žalující peníze proti vůli strany žalované prostřednictvím cizozemské poštovní spořitelny, učinila tak i pokud jde o 50000 K na své nebezpečí, a nelze stranu žalovanou nutiti, by to uznala za řádné placení, a bude věcí odvolatele, by vyčkal provedení zákona ze dne 15. května 1924, č. 148 Sb. z. a n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Zabývaje se především dovolacím důvodem §u 503 čís. 4 c. ř. s. dává žalobce zřejmě na jevo, že mu přikládá největší význam, čemuž skutečně tak jest. Avšak soud odvolací správně posoudil věc po stránce právní a bezvadně v tom směru odůvodnil své rozhodnutí. Dovolací soud s ním souhlasí a odkazuje dovolatele na příslušné důvody napadeného rozsudku jakož i na podrobné a přiléhavé odůvodnění rozsudku prvého soudu, dodávaje vůči vývodům dovolacího spisu ještě toto: Dovolatel poukazuje k tomu, že žalovaná na jeho dopis ze dne 18. února 1919, kterýmž jí prý oznámil, že zaslal složním lístkem poštovní spořitelny maďarské celkem 67230 25 h, odpověděla teprve dopisem ze dne 11. března 1919, a míní, že vzhledem ke zjištěnému obchodnímu spojení mezi nimi dlužno toto další mlčení žalované pokládatí dle čl. 323 obch. zák. za souhlas se způsobem zaslání. Dovolatel přehlíží dvojí. Především, že v jeho dopisu ze dne 18. února 1919 není ani zmínky o tom, že zaslal peníze složním lístkem maďarské poštovní spořitelny, ježto se v něm toliko uvádí, že zaslal peníze poštovní složenkou; a za druhé, že tu není podmínek čl. 323 obch. zák., který předpokládá daný příkaz a v mlčení vidí převzetí příkazu. O nějaký příkaz zde však nešlo. Poněvadž se žalobce, jak uvedeno, v dopisu ze dne 18. února 1919 nezmínil o tom, že zaslal peníze prostřednictvím maďarské poštovní spořitelny, mohla žalovaná důvodně předpokládati, že peníze byly poukázány jiným způsobem, nelze ovšem ani podle §u 863 obč. zák. vyvozovati její souhlas se způsobem zaslání z jejího dopisu ze dne 11. března 1919, v němž žalobci prostě sdělila, že avisované peníze dosud nedošly, a ho žádala, aby se informoval, kde zůstaly vězeti. O tom, že byly peníze zaslány maďarskou poštovní spořitelnou, — Čís. 5773 —
dověděla se žalovaná patrně ze žalobcova dopisu ze dne 7. dubna 1919, neboť odpovídajíc na tento — nepředložený — dopis oznamuje žalobci v dopisu ze dne 12. dubna 1919 s politováním, že peníze jí nedošly a že ona jich reklamovati nemůže. Netřeba pak se šířiti o tom, že z obsahu tohoto dopisu nelze vyčisti souhlas žalované se způsobem zaslání, nýbrž spíše opak. Z předložené korespondence nemůže tedy žalobce nic vyvoditi pro svůj názor, že žalovaná nikdy ničeho proti tomu neměla, aby vkládal pro ni peníze do poštovní spořitelny v Budapešti, po případě, že dodatečně schválila způsob placení. Dovolatel dále namítá, že bylo povinností žalované, by informovala své zákazníky o svých přáních co do způsobu placení faktur a že toho neučinila. Jest však zjištěno, že žalovaná k příslušným fakturám přiložila složenky československé spořitelny poštovní a správně usoudily z toho nižší soudy, že žalovaná dala tím zřejmě na jevo, že si přeje placení prostřednictvím této poštovní spořitelny a odmítá placení na dosavadní účet u budapešťské poštovní spořitelny. Za tohoto stavu věci nebylo potřebí další informace, aniž bylo třeba, by žalovaná na fakturách nebo v průvodních dopisech ještě zvlášť upozornila, jak má býti placeno. Mezi obchodníky stačil zajisté postup žalované. Nezáleží též na tom, zda všechny faktury ze dne 12. února 1919 s přiloženými složenkami československé poštovní spořitelny došly přímo žalobce, či zda některé z nich byly zaslány jeho odbočkám; dosti na tom, že se žalobce z jedné z těchto zásilek dověděl o tom, jakým způsobem si žalovaná přeje placení. Tím, že se složní lístek snadno odloží, žalobce vymlouvati se nemůže. Lze však jíti dále a tvrditi, že i kdyby žalovaná nebyla k dotyčným fakturám přiložila ony složenky československé poštovní spořitelny, aniž jinak upozornila žalobce, že nechce, aby jí nadále bylo placeno prostřednictvím maďarské poštovní spořitelny, nebyl by žalobce beze všeho oprávněn býval, použiti k placení složenek této poštovní spořitelny, jež měl v rukou z doby dřívější — předpřevratové. Dne 19. února 1919, kdy žalobce platil složenkami maďarské poštovní spořitelny, bylo již vydáno a platilo již nařízení vlády republiky československé ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., zakazující převod jakýchkoli soukromých pohledávek a úhrad korunových do území republiky Československé. Žalobce jako obchodník mohl, a měl tedy počítati s tím, že žalovaná s penězi, poukázanými jí do Budapešti, nebude moci v tuzemsku již disponovati, měl tedy šetře nejobyčejnější opatrnosti kupecké, dotázati se napřed žalované, zda přes to s tím souhlasí, aby peníze, zejména též částka 50000 K, ohledně které ho nebyla došla žádná faktura aniž složenka, ježto ji zaslal na telegrafické vyzvání svého vlastního obchodního jednatele (nikoli žalované), byly poukázány na účet žalované u maďarské poštovní spořitelny, a byl by vzhledem k tomu, co vzaly nižší soudy za prokázáno výpovědí svědkyně Marie R-ové takovým dotazem nepochybně zjistil nesouhlas žalované. Nezachovav se takto musí důsledky své neopatrnosti přičítati sám sobě a nemůže nikterak svalovati vinu na žalovanou (srov. též rozhodnutí čís. 549, 571, 697, 888, 1043 Sb. n. s.).