NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 16782.

Soukromí zaměstnanci (zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.).
Pro zaměstnance, jenž pokračuje se zaměstnavatelovým vědomím v pracovním poměru umluveném na zkoušku po uplynutí ujednané zkušební doby, není důležitým důvodem předčasného vystoupení z poměru pracovního (§ 33 č. 2 uved. zák.), že zaměstnavatel nesplnil převzatý závazek uzavříti se zaměstnancem po uplynutí zkušební doby definitivní pracovní smlouvu.
(Rozh. ze dne 4. března 1938, Rv II 1089/37.)
Žalobce, který byl u žalovaného zaměstnán od 19. ledna 1937 jako dílovedoucí, a to původně na 14denní zkoušku a jenž dne 8. dubna 1937 předčasně vystoupil ze služeb žalovaného, se na žalovaném zaměstnavateli domáhá zaplacení 4375 Kč s přísl. z důvodu náhrady platu za výpovědní lhůtu. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zamítl žalobu.
Důvody:
V dovolání jde pouze o to, zda byl žalobce oprávněn předčasně zrušiti pracovní poměr proto, že se žalovaný po smluvené zkušební době čtrnáctidenní zdráhal uzavříti s ním definitivní pracovní smlouvu. Mylně má odvolací soud za to (§ 503 č. 4 c. ř. s.), že vyhýbal-li se žalovaný a nevyhověl-li žádosti žalobcově jemu opětovně přednesené, aby definitivní smlouva byla uzavřena, a dal-li dokonce dne 31. března 1937 žalobci jasně najevo, že s ním nehodlá sjednati definitivní smlouvu, porušil podstatné ustanovení smlouvy obsahující závazek, že po uplynutí zkušební doby čtrnáctidenní uzavře se žalobcem definitivní smlouvu pracovní (§ 33 č. 2 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.).
Odvolací soud přehlédl, že byla-li zkušební doba jednou ujednána, nesmí býti prodloužena (§ 30, odst. 2, dotč. zák.) a že tím, že zaměstnanec pokračuje po uplynutí doby zkušební v pracovním poměru se zaměstnavatelovým vědomím, přechází pracovní poměr na zkoušku smluvený v pracovní poměr na neurčitý čas (§ 30, odst. 4, téhož zák.). V souzené věci nižší soudy zjistily, že žalovaný přijal žalobce jako dílovedoucího a že byla ujednána čtrnáctidenní doba zkušební, že žalobce nastoupil službu dne 19. ledna 1937, že k založení definitivní smlouvy mezi smluvci sice nedošlo, že však žalobce i po uplynutí zkušební doby zůstal nadále v služebním poměru až do 8. dubna 1937, kdy vystoupil bez předchozí výpovědi. Nastal tu tedy již podle zákona poměr ujednaný na neurčitý čas a žalobce byv již pod ochranou zákona č. 154/1934 Sb. z. a n., nemohl se cítiti dotčený tím, že žalovaný se zdráhal uzavříti s ním novou smlouvu, ježto všechny výhody obyčejné smlouvy z poměru soukromého zaměstnance mu již zaručil sám zákon č. 154/1934 Sb. z. a n. Pokud žalobce teprve v dovolací odpovědi uplatňuje, že byla definitivní smlouvou míněna smlouva zaručující jeho trvalou existenci jako vedoucího továrny, totiž smlouva dlouhodobá a výhodnější než byla smlouva prozatímní a než jsou ustanovení zákona č. 154/1934 Sb. z. a n., jde o nedovolené novoty, k nimž nelze přihlížeti (§ 34, odst. 4, zákona č. 131/1931 Sb. z. a n.).

Citace:

č. 16782. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 417-418.