NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1656.

Odkázáni-li zákonní dědicové vůči dědicům ze závěti na pořad práva, jest vítězným provedením sporu jedním z nich urovnána cesta pro posloupnost ze zákona na prospěch všech.
Otálení s podáním přihlášky k pozůstalosti nemá v zápětí ztrátu práva dědického.
(Rozh. ze dne 9. května 1922, R I 239/22.)
Pozůstalostní soud rozhodl, že Františku D-ovi, Josefu D-ovi, Janě V-ové, Janu H-ovi a nezl. Karlu D-ovi přísluší dědické nároky k pozůstalosti Karla D-a. Důvody: Františku D-ovi a Josefu D-ovi odpírá se účastenství na pozůstalostním řízení z důvodů, že prý nepodali žaloby na neplatnost závěti, jak jim usnesením ze 7. května 1919 uloženo bylo. Leč námitky ty jsou bezdůvodné. Dědicové tito byli by vyloučeni z účasti na projednání pozůstalosti jen tehdy, kdyby závěť byla platnou a pozůstalost se dle ní projednávala, nikoli však i tehdy, když závěť k žalobě jiného spoludědice byla prohlášena neplatnou a pozůstalost dle zákona se projednává (§ 125 nespor. říz. a contrario). Rovněž bezdůvodným jest odpírání účastenství na pozůstalostním řízení Janě V-ové, Janu H-ovi a nezl. Karlu D-ovi proto, že prý, ač již byli vyzváni а k projednání obesláni, přihlášky dědické nepodali a nemohou již přihlášky dědické podávati a na řízení pozůstalostním se súčastniti. Názor tento jest neudržitelným vzhledem k ustanovení § 128 nespor. říz. Pokud není řízení pozůstalostní skončeno, což se stane teprve odevzdáním pozůstalosti, mohou dědicové přihlášku podati. Liknavost jejich má pouze za následek vyloučení ze soudního odevzdání a nikoliv z práva dědického, takže, přihlásí-li se dědic před odevzdáním, odčiní svou liknavost. — Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Ohledně námitky stěžovatelky, že podle ustanovení § 125 nespor. říz. mají nárok na pozůstalost jen ti ze zákonných dědiců, kteří dobyli si rozsudek o neplatnosti závěti, ostatní však nikoli, jest poukázati na doslov onoho ustanovení zákona. V něm se praví, že soudce má určiti lhůtu, do které má býti žaloba podána, jinak že se bude projednávati pozůstalost bez ohledu na dědické nároky, které byly odkázány na pořad práva. Z toho, že se mluví o jedné žalobě, oproti nárokům v množném čísle, nelze nijak dovoditi, že jest nutno podávati více žalob, je-li více oprávněných. Naopak z doslovu zákona vysvítá, že stačí žaloba jedna. Stěžovatelka namítá, že jsou vyloučeni z projednání pozůstalosti ti, kdož nepodali přihlášky dědické při roku, k tomu ustanoveném, a to podle § 120 nespor. říz. Avšak tento § praví, že se má pozůstalost projednávati bez ohledu na ty, kdo se k roku nedostaví, nebo nepodají při něm přihlášky. Zde se však mluví všeobecně o roku a nelze z toho dovoditi nutnost, aby přihláška byla podána při určitém roku, snad při prvním. Každý z dědiců má volnost podati přihlášku při kterémkoliv roku, až do skončení projednání pozůstalosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Tím, že zůstavitelovy závěti byly neplatnými prohlášeny ať na žalobu kohokoli ze zákonných, na pořad práva poukázaných dědiců, bylo docíleno, že závětí těch nelze již použíti za základ projednání pozůstalosti. Jen toho dosáhla Anna S-ová, že, pokud se kdo přihlásil k pozůstalosti ze závěti, z důvodu toho více dědické nároky uplatňovati nemůže. Neplatnost závěti, jednou vyslovená, působí tedy v poměru mezi osobami, jež spor nevedly, nepůsobí však tak daleko, by vylučovala dědice, na sporu o platnost závěti aktivně nesúčastněné, z dědictví vůbec, takže by jim mohlo býti odpíráno účastenství na pozůstalostním řízení vůbec, ač přihlásili se k pozůstalosti za dědice ze zákona s dobrodiním inventáře. V řízení o žalobách o neplatnost závětí byly proti sobě pouze nároky dědice ze závěti Josefa D-a a dědiců ze zákona se přihlásivších a jen o nároku těchto dvou stran rozhodnuto, že žalovati má skupina dědiců ze zákona dědice testamentárního na neplatnost závětí. Jak to provedeno bylo, zda podáním jedné žaloby, jedním účastníkem či více žalobci a více žalobami, na tom nezáleží (§ 125 nespor. říz. slovo: die Klage einzubringen). Tomu nasvědčuje i § 550 obč. zák. ve smyslu kterého dědička Anna S-ová ze zákona se přihlásivší podáním žaloby a provedením sporu jednala za všechny podle rozhodnutí ve sporu jedině oprávněné dědice ze zákona. Tomu není na závadu dodatek § 125 nespor. říz. »jinak postupovalo by se atd.«, poněvadž tím jest řečeno jen tolik, že nebude-li vůbec odklizen povolací důvod, ohledně něhož dědic odkázán byl na pořad práva, bude tento povolací důvod formelním podkladem pro jednání pozůstalosti a v něm nepřijde v úvahu skupina dědiců z druhého povolacího důvodu. Spor je rozhodnut s vyloučením dědice testamentárního ve prospěch skupiny dědiců zákonných a ti mezi sebou dosud žádné odporující si navzájem dědické přihlášky nepodali, nebylo také mezi nimi zahájeno jednání dle § 125 nespor. říz., nebyl také jeden proti druhému na pořad práva poukázán a nemůže tedy také jeden druhého z účastenství na projednání pozůstalosti vylučovati. K tomu a tedy i k podání rekursu ve směru tom nedostává se stěžovatelce oprávnění, jelikož si právě rozhodnutí ve smyslu § 125 nespor. říz. proti druhým zákonným dědicům dosud nezískala a eventuálního sporu s nimi vítězně neprovedla. K výkladu § 120 nespor. říz., jak ustanovení tomu rozumí druhá stolice, nutno se přidati. Rekursní soud zastává názor, že nejsou vyloučeni z projednání pozůstalosti ti, kdož nepodali přihlášky dědické při roku k tomu ustanoveném. Tomu nutno přisvědčiti v tomto případě, kde pozůstalost ještě skončena a odevzdána není, neboť podle § 823 obč. zák. mohou se otálející dosud dědicové i po odevzdání pozůstalosti svých nároků domáhati žalobou o dědictví. Když tedy dosud odevzdána není mohou se přihlásiti kdykoliv za projednávání. § 120 nesp. říz. neustanovuje, že dědic s přihláškou otálející považován má býti za dědice, který se svých nároků vzdal. Otálení s podáním přihlášky ve lhůtě § 120 nespor. říz. nemůže tedy míti podle ducha zákona v zápětí ztrátu práva dědického. Správnost názoru, zde projeveného, vysvítá i z ustanovení § 128 nespor. říz.

Citace:

č. 1656. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 461-463.