Čís. 17309.

Lhůta určená v § 46, odst. 2, konk. ř. jest lhůta propadná a platí i pro odporovou žalobu podanou podle § 231 ex. ř., je-li zároveň žalobou odpůrci.
(Rozh. ze dne 22. května 1939, Rv II 159/39.) Žalující správce konkursní podstaty povinného podal při rozvrhovém roku odpor proti přikázání pohledávky.... Kč žalované straně, kterou tato měla zajištěnou na nemovitostech povinného úpadce. Svůj odpor proti přikázání řečené pohledávky odůvodnil žalující správce konkursní podstaty tím, že prý se zajištění pohledávky stalo v posledních 60 dnech před prohlášením konkursu o jmění úpadce v době, kdy tento byl již insolventní. Žalovaná neměla proto již nároku na zajištění své pohledávky, zajištění se stalo způsobem, propůjčujícím; žalované bezprávně výhodu před jinými věřiteli a jednání to je odporovatelno dle § 33 č. 1 konk. ř., protože žalovaná strana v té době prý věděla o neschopnosti úpadcově platiti. Exekuční soud odkázal správce konkursní podstaty s tímto odporem na pořad práva (§ 231 ex. ř.). Proti žalobě, jíž se žalobce domáhal výroku, že právní jednání, jímž dle dlužního úpisu bylo vloženo právo zástavní za pohledávku žalované strany... K, jest vůči konkursní podstatě povinného bezúčinné, že žalovaná strana nemá nárok na částku.... K, přikázanou jí z rozvrhované podstaty usnesením obsaženým v rozsudku okresního soudu v R. a že žalovaná strana jest povinna, trpěti, aby tato částka byla z rozvrhové podstaty vydána konkursní podstatě povinného, namítla žalovaná strana mimo jiné též, že žalobce jest se svým nárokem prekludován vzhledem na předpis § 46 konk. ř. Prvý soud uznal podle žaloby, neshledav námitku prekluce žaloby z důvodu § 46 konk. ř. opodstatněnou. V otázce, o niž jde, uvedl v důvodech: Předpis § 46 konk. ř. omezuje právo odpůrčí žaloby ku provedení odporu dle ustanovení konkursního řádu na dobu do roka po prohlášení konkursu. Právo námitek ku provedení odporu však lhůtou neomezuje. Odpor, dne 17. června 1937 žalobcem proti přikázání pohledávky straně žalované vznesený, jest takovou námitkou, o níž jest řízení upraveno zvláštními předpisy, a to ustanovením §§ 210 a násl. ex. ř. O takovéto námitce, zvané odporem, jest rozhodováno způsobem různým, mimo jiné též podle § 231 ex. ř. odkázáním na pořad práva. Odpor takto ve smyslu § 121 konk. ř. a § 231 ex. ř. žalobou na pořad práva uvedený není však již žalobou dle § 46 konk. ř., ale žalobou, kterou dle § 231 ex. ř. námitka dle § 46 konk. ř. při rozvrhu uplatněná co do své oprávněnosti se vyšetřuje a hodnotí, a poněvadž jest to vlastně řízení mající zjistiti oprávněnost námitky během řízení uplatněné, nelze o takovéto žalobě tvrditi, že byla podána po uplynutí preklusivní doby, stanovené pro žaloby dle § 46 konk. ř. v technickém slova smyslu, i když lhůta, v tomto předpisu stanovená, byla již bývala uplynula. Odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle § 46, odst. 1, konk. ř. lze uplatniti odpor žalobou nebo námitkou. Z položení slova »námitka« vedle slova »žaloba« plyne, že i slovem »námitka« jest rozuměti právní prostředek civilního soudního řádu. Ve smyslu civilního soudního řádu jest námitkou buď obrana žalovaného proti tvrzení žaloby, anebo obrana žalobcova proti námitce vznesené žalovaným (replika). Uplatňuje-li se odpůrčí nárok tímto způsobem, jde o námitku, která není vázána lhůtou určenou § 46, odstavec 2 konk. ř. Odpor podle § 213 ex. ř. není ale ani námitkou ani replikou, poněvadž je to zvláštní právní prostředek zavedený exekučním řádem pouze pro rozvrhové řízení a nikoliv civilním soudním řádem a není to proto vůbec právní prostředek k uplatnění odpůrčího nároku, jak jej má na mysli § 46, odst. 1 konk. ř. a nepřichází tu vůbec v úvahu předpisy o odpůrčím právu. Teprve odpůrčí žalobu podanou v důsledku usnesení exekučního soudu, jímž byl žalobce se svým odporem poukázán na pořad práva podle § 231 ex. ř., jest považovati za takový právní prostředek. Odpůrčí žaloba takto podaná neztrácí povahu odpůrčí žaloby, neboť žaloba podaná ve smyslu § 231 ex. ř. není zvláštní žaloba svého druhu, nýbrž žaloby mohou býti podány z rozmanitých žalobních důvodů uvedených v odporu. Nelze proto žaloby takto podané posuzovati jednotně, nýbrž každou žalobu je posuzovati samostatně podle jejího obsahu a podle toho teprve určití, jakého druhu žaloba je. Zůstává-li odpůrčí žaloba podaná správcem konkursní podstaty žalobou odpůrčí i v případě § 231 ex. ř. platí i o ní jednoroční lhůta § 46, odst. 2, konk. ř. Tak i rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského č. 2030 sbírky Gl. U. n. F.; toto bylo sice vydáno ještě za účinnosti odpůrčího zákona č. 36/1884 ř. z., ale v tom směru nenastala žádná změna konkursním řádem č. 64/1931 Sb. z. a n., jak patrno ze srovnání §§ 16, odst. 2, a 27 odp. zák. s § 46, odst. 1 a 2 konk. řádu. Hmotněprávní propadnou lhůtu § 46, odst. 2, konk. ř. jest posuzovati podle občanského zákona, nelze ji proto prodloužiti a nepřípustné jest i navrácení do předešlého stavu (§ 1450 obč. zák.). Poněvadž konkurs na jmění povinného byl prohlášen dne 27. dubna 1932 a žaloba byla podána teprve dne 15. května 1938, propadl odpůrčí nárok správce konkursní podstaty. Nelze proto jeho dovolání již z tohoto důvodu vyhověti a netřeba se obírati dovolacími důvody, jimiž dovolatel vyvrací názor odvolacího soudu, že nejsou splněny předpoklady odpůrčího nároku.

Citace:

č. 17309. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 329-331.