Čís. 1432.

Pojem »věci politického života« (§ 303 tr. zák.). Spadá sem rozluka státu od církve. V pozvání ke schůzi spolku katoiíků, na níž se bude promlouvati o rozluce státu od církve, nelze spatřovat» »promlouvání« o věcech politických.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1924, Kr II 228/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 3. března 1923, jímž byl obžalovaný dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin dle §u 303 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Bezdůvodnou jest stížnost, pokud uplatňuje důvod čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Trestného činu, z něhož jest obžalovaný viněn, dopouští se, kdo jako duchovní kteréhokoliv vyznání při vykonávání úřadu kazatelského promlouvá o věcech politického života. Napadený rozsudek zjišťuje, že obžalovaný jako kněz katolické církve s kazatelny v kostele u sv. Mikuláše v B. dne 29. října a 5. listopadu 1922 vždy po kázání zval přítomné ke schůzi spolku »Volksbund«, která se konala dne 5. listopadu v německém domě v B,, sprošťuje ho však z obžaloby pro uvedený trestný čin, poněvadž v jeho projevech nespatřuje »promlouvání o věcech politických«. Zmateční stížnost odporuje výkladu, z něhož sprošťující výrok vychází, dlužno tedy obírati se otázkou, co zákon rozumí pojmy »věci politického života« a »promlouvání«. Otázku, zda je některá záležitost věcí politického života, lze řešiti s hlediska povahy lidských zájmů, jež jsou touto záležitostí dotčeny. Politickým životem (uvnitř státu) rozumí se usilování různých skupin obyvatelstva o to, by byly ty které záležitosti nebo poměry, jež se dotýkají zájmů všeho obyvatelstva nebo té které jeho části, v zákonech a ve veřejné správě upraveny jiným způsobem, než jakým byly upraveny dosud, po případě by byly upraveny, nedostává-li se úpravy v dosavadních zákonech a byly-li dosud veřejnou správou opomíjeny. Rozcházejí-li se pak názory různých částí obyvatelstva v tom, jaká úprava je spravedlivá a účelná, seskupují se obyvatelé, již jsou v té neb oné otázce téhož názoru, v politické strany, které hledí různými prostředky — v dobách normálních zejména veřejným rozborem dotčených otázek, utvrzováním osob stejně smýšlejících a získáváním nových stoupenců — působiti na zákonodárné a správní činitele, by úprava, po případě nová úprava stala se způsobem, tou kterou politickou stranou požadovaným. Z předmětů takových snah obyvatelstva sotva lze pojmově vylučovati i ve skutečnosti vyjímati nějakou otázku, o níž různé skupiny občanstva smýšlejí různě, a jejíž úprava je nutná již za účelem zmírnění rozporu mezi osobami a skupinami, otázkou dotčenými. Dlužno k nim naopak za uvedených předpokladů citati veškeré otázky, týkající se úpravy nebo nové úpravy jak poměrů sociálních a hospodářských, tak i náboženských a kulturních. Co se týče pak pojmu »promlouvání« po rozumu §u 303 tr. zák., nerozumí se tím již jakýkoliv projev, jenž takové otázky vzpomíná, k ní poukazuje, nebo pouze zjišťuje, že veřejnost, vládní kruhy nebo zákonodární činitelé o takové otázce uvažují. Pojem »promlouvání« předpokládá naopak, že promlouvající probírá s určitého hlediska otázky státního a politického života, že pojednává o jich významu a dosahu, že je vysvětluje a rozebírá jich důležitost a důsledky pro vytváření obecného dobra, a že takto po případě zasahuje do funkcí státního úřadu a politických činitelů. S těchto hledisek nutno tedy posuzovali právní význam projevů obžalovaného. Rozsudek zjišťuje především, že obžalovaný dne 29. října a 5. listopadu 1922 zval přítomné ke schůzi spolku »Bund der deutschen Katholiken«, která se konala 5. listopadu 1922 v Německém domě v B. V těchto projevech nelze — ani když se přihlíží k další rozsudkem ovšem nezjištěné, však veřejnou obžalobou obžalovanému za vinu kladené poznámce, že přijde dobrý řečník z P-a — shledati promlouvání o věcech politického života. Vždyť není v ní vůbec řeči o předmětu, o jakém bude ve schůzi a zejména p—ým řečníkem jednáno. Nelze v nich ani — jak stížnost tomu chce — shledati doporučování určité politické organisace nebo strany, jelikož v projevu nebylo ani zmínky o tom, zda přísluší řečník z P-а některé politické organisaci nebo straně, a které. Co do této části činnosti obžalovaného vyhovuje tedy sprošťující výrok úplně zákonu. Pokud se týče dalšího, v rozsudkových důvodech dotčeného a zjištěného výroku obžalovaného (z 5. listopadu 1922), »že thema schůze jest rozluka církve od státu« a že se bude o tom jednati s hlediska náboženského a kulturního« — sluší ovšem připustiti, že otázku »rozluk, církve od státu« jest považovati za věc politického života. Vždyť jde v této otázce o úpravu mnohých záležitostí, při nichž mohou se střetnout! zájmy státu a církve namnoze protichůdné; politické strany mají o způsobu spravedlivé i účelné úpravy těchto záležitostí různé názory. Tím, že každá strana usiluje shora již vylíčeným způsobem o to, by úprava v zákonech a ve veřejné správě dála se dle požadavků, z jejího názoru vyplývajících, stává se otázka věcí politického života. Právem však neshledává rozsudek ve výrocích obžalovaného »promlouvání« ve smyslu §u 303 tr. zák. Dle těchto výroků upozornil sice obžalovaný při svém pozvání na schůzi, že se na ní bude jednati o otázce rozluky církve od státu s hlediska náboženského a kulturního, sám však tím otázky té ani nerozebíral, ani nezaujal k ní určitého stanoviska, ani se s přítomnými o ní neradil. I v tomto případě jde o pouhé pozvání ke schůzi za současného udání jejího předmětu, pokud se týče pořadu, nikoli však o »promlouvání« o věcech politického života. Proto ani v tomto případě nelze z nedostatku zákonné náležitosti v uvedených projevech spatřovati skutkovou podstatu přečinu §u 303 tr. zák.

Citace:

č. 1432. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 18-20.