Č. 2415.

Nemocenské pojišťování: Omezením pracovní doby dělníka na 3 dny v týdnu je jeho pracovní výdělek ve smyslu zák. o nemocenském pojišťování zmenšen; toto zmenšení má za následek změnu mzdové třídy.
(Nález ze dne 26. května 1923 č. 9181.)
Prejudikatura: Boh. 2367 adm.
Věc: Okresní nemocenská pokladna v T. (adv. Dr. Rud. Rábí z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (min. místotaj". Dr. Frt. Janoštík — za zúčastněnou firmu V. G. v T. adv. Dr. Otokar Guth z Prahy) o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve sporu mezi okr. nem. pokladnou v T. a firmou V. G. rozhodlo min. soc. péče v pořadí instančním rozhodnutím ze 14. března 1922, že dělníkům toho času jen po tři dny v týdnu zaměstnaným k účelu pojištění má se denní pracovní výdělek počítati rozdělením týdenního, toho času skutečně docíleného výdělku na 6 pracovních dnů téhodne a dle toho zjistiti průměrný denní pracovní výdělek.
Nss setrval na právním názoru vysloveném v nálezu Boh. 2367 adm. v ten rozum, že denní pracovní výdělek, o němž je řeč v § 7, odst. 1, pojmově se nekryje se smluvenou denní mzdou, nýbrž že náleží oba pojmy přesně od sebe odlišovati.
V cit. nálezu bylo poukázáno k tomu, že by právní názor, jejž zastává stížnost, vedl k důsledkům, které odporují přímo stěžejním zásadám obsaženým v §§ 6 a 25 nem. zákona. Ač podle § 6 nemocenské tvoří pouze alikvotní část průměrného pracovního výdělku denního a nemůže nikdy dosáhnouti a tím méně převyšovati skutečný výdělek denní, vedl by právní názor stěžující si pokladny k důsledku, že by pojištěnec zaměstnaný toliko po 3 dny v týdnu, zařaděn jsa do stejné mzdové třídy jako pojištěnec pracující za stejnou denní mzdu po
celý týden, za nemoci spojené s neschopností k práci obdržel nemocenského za týden více, než by si vydělal za týden, kdyby nemocí postižen nebyl. Dalším důsledkem bylo by pak nepoměrné zatížení jeho pojistnými příspěvky, neboť by byl povinen platiti stejně vysoké pojistné jako pojištěnec pracující po celý týden, což by se nedalo srovnati se základní myšlenkou zřejmě se projevující v § 25, aby zatížení pojištěnců pojistnými příspěvky zůstávalo v určitém poměru k platební schopnosti jejich závislé na jejich skutečném výdělku.
Stížnost namítá ovšem, dovolávajíc se ustanovení § 6 a) odst. 1 nem. zák., že by nemocenské pokladny byly poškozeny, kdyby názor žal. úřadu byl uznán za správný; neboť byly by pak povinny dělníku onemocněvšímu do čtyř neděl po přeřadění, jež vykonáno bylo v důsledku omezení pracovní doby, vypláceti po celou dobu nemoci, až do jednoho roku, nemocenské podle dřívější vyšší třídy mzdové. Na tuto námitku stačí však poukázati k tomu, že podle dovolaného ustanovení zákona nemocenské pokladny zase jsou ve výhodě tehdy, když jde o přeřadění pojištěnce v důsledku zvýšení pracovního výdělku, neboť zde nemocenské pokladny jsou oprávněny vypláceti nemocenské za hořejších předpokladů na podkladě dřívější nižší třídy mzdové. K celkovému vyrovnání takových differencí třeba právě přihlížeti při pojistně-technickém vypočtení sazeb pojistného.
Jestliže tudíž nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že omezením pracovní doby na 3 dny v týdnu pracovní výdělek pojištěných dělníků zúčastněné strany byl zmenšen, a zmenšený takto pracovní výdělek má podle § 7 b) cit. zák. za následek změnu ve mzdové třídě, neshledal nss, že by výrok tento odporoval zákonu.

Citace:

č. 2415. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 152-153.