NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 2647.

V dědické smlouvě lze ve prospěch druhého manžela poříditi též částkou menší než třemi čtvrtinami pozůstalosti a ohledně zbytku lze ve smlouvě poříditi, a to i odkazy, ve prospěch třetích osob. Pozůstalostním jměním rozumí se tu celá pozůstalost, nikoliv pouze tři čtvrtiny její.
(Rozh. ze dne 23. května 1923, R I 469/23.)
Dědickou smlouvou ze dne 4. září 1910 ujednal zůstavitel se svou manželkou, že pro případ, že by jeden z nich zemřel dříve nežli druhý, v kterékoliv době po uzavření sňatku manželského bez zanechání dítek z jejich manželství zrozených, poděditi má na živu zbylý manžel celé po zemřelém pozůstalé jmění, že však bude povinen zákonným dědicům zemřelého jménem odkazu vyplatili jednu třetinu čisté pozůstalosti. Když pak manžel bez zanechání potomstva zemřel, přikázal pozůstalostní soud celé pozůstalostní jmění vdově zůstavitelově s tím, že vyplatí třetinu čisté pozůstalosti sourozencům zůstavitelovým. Důvody: Podle dědické smlouvy má se dostati vdově celá pozůstalost, bude však povinna, zákonitým dědicům manželovým vyplatiti jménem odkazu jednu třetinu čisté pozůstalosti, tedy více než ukládal zůstaviteli předpis §u 1253 obč. zák. Zůstavitel učinil o čtvrtině §u 1253 obč. zák. sám dědické opatření, poněvadž 25% čisté pozůstalosti zvětšených na 33% odkázal svým zákonitým dědicům. Zástupce sourozenců zůstavitele má za to, že vzhledem k ustanovení §u 1253 obč. zák. patří jim jako zákonným dědicům pozůstalostního jmění in natura a pozůstalé vdově 1/4 zbývajícího pozůstalostního jmění proti tomu, že je z jí připadlého dědictví povinna vyplatiti sourozencům zůstavitele 1/3 čistého jejího nápadu, avšak náhled tento jest mylným, což jasně vysvítá z usnesení rekursního soudu ze dne 18. října 1922 a téhož náhledu jest i Krainz ve svém Systému rakouského všeobecného soukromého práva, vydání z roku 1917 strana 413, dle něhož i přes ustanovení §u 1253 obč. zák. obdrží dědic z dědické smlouvy i čtvrtinu dědickou, jež volnému poslednímu pořízení vyhražena býti musí a to v případě, že dědic ze smlouvy dědické byl k této čtvrtině jako dědic ze závěti povolán, nebo v případě, že zůstavitel tuto čtvrtinu odkazy vyčerpal, jak jest tomu zde, takže pozůstalé vdově, která k celému dědictví na základě dědické smlouvy výminečně se přihlásila, přísluší nárok na celé dědictví proti tomu, že odkazovníkům vyplatí 1/3 čisté pozůstalosti. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Soud rekursní sdílí plně právní názor prvního soudce, shledává, že usnesení jeho věci i zákonu úplně odpovídá a jest správně a výstižně odůvodněno a nemohou vývody stížnosti na tomto přesvědčení rekursního soudu ničeho změniti. K vývodům stížnosti podotýká soud rekursní ještě toto: Pokud se týče výtky, že první soudce pokládal se vázaným usnesením tohoto soudu rekursního ze dne 18. října 1922 a jen z tohoto důvodu svůj původní názor právní změnil, neodpovídá výtka obsahu napadeného usnesení, neboť první soudce vedle onoho usnesení dovolává se výslovně náhledu systému Krainzova pro svůj změněný právní názor a jmenovitě nikde nedovozuje, že cítí se vázán právním názorem soudu rekursního. Pokud stížnost snaží se vyložiti dědickou smlouvu ze dne 4. září 1910 a ustanovení §u 1253 obč. zák. v ten rozum, že sourozencům zůstavitele má se dostati z pozůstalosti odkazu 1/3 ze tří čtvrtin pozůstalosti a dále ještě zbývající jedna čtvrtina pozůstalosti a to bez dluhů, shledává soud rekursní náhled ten mylným. Zmíněná dědická smlouva ustanovuje, že v případě bezdětnosti manželství má na živu zbylý manžel poděditi celé po zemřelém pozůstalé jmění, že však bude povinen zákonným dědicům zemřelého jménem odkazu vyplatiti jednu třetinu čisté pozůstalosti. I soud rekursní z toho seznává, že podle obsahu dědické smlouvy má se vdově dostati celé pozůstalosti, proti tomu, že zákonným dědicům manželovým musí vyplatiti jménem odkazu 1/3 čisté pozůstalosti. Dle ustanovení §u 1253 obč. zák. sluší rozeznávati, zda manžel při dědické smlouvě učinil dědické opatření o čisté čtvrtině pozůstalostního jmění, či nikoliv. Jen když opatření toho neučinil a celou pozůstalost manželu slíbil, připadne čistá čtvrtina dědicům zákonným, nikoliv manželu. Když však dědičné opatření učinil a to, jako v tomto případě, když odkázal svým zákonným dědicům nejen čistou čtvrtinu, nýbrž ještě více, totiž jednu třetinu čisté pozůstalosti, není tím předpis §u 1253 obč. zák. nijak porušen. Nevzdal se tedy zůstavitel dědickou smlouvou práva učiniti dědické opatření, nýbrž naopak práva toho ve skutečnosti použil a to ještě ve větší míře, než zákon předpisuje. Z obsahu dědické smlouvy jest tedy jasně a určitě za to míti, že vdova má obdržeti veškeré pozůstalostní jmění in natura a čistou třetinu vyplatiti zákonným dědicům hotově. Ze zákona nelze dovozovati, jak stížnost uvádí, že ono dědické opatření státi by se musilo závětí, stačí, když stane se tak zřízením odkazu v dědické smlouvě a v tomto směru sluší dle náhledu systému Krainzova na takové dědické opatření ve prospěch třetích osob, i v dědické smlouvě obsažené, hleděti jako na odvolatelné dědické pořízení. Soud rekursní nesdílí právního názoru stěžovatelů, že zůstavitel mohl dědickou smlouvu uzavříti pouze a jedině o třech čtvrtinách svého majetku a že mohly by vdově připadnouti pouze jen tyto tři čtvrtiny pozůstalosti. Správně dovolává se první soudce systemu Krainzova vydání z roku 1917 str. 413, že dědic z dědické smlouvy obdrží i čtvrtinu dědickou, jež volnému pořizování vyhražcna býti má, v tom případě, když zůstavitel tuto čtvrtinu odkazy vyčerpal, jak stalo se v tomto případě. Pokud se stěžovatel dovolává komentáře Stubenrauchova, sluší uvésti, že ten právě mluví o případě, kde zůstavitel o čisté čtvrtině nepořídil a celé pozůstalostní jmění manželu druhému smlouvou dědickou přislíbil (sleva »das blosse Versprechen des ganzen Nachlasses ist nicht hinreichend«). Názor v systemu Krainzově vyslovený není nikterak v rozporu s poslední větou §u 1253 obč. zák. »byť 1 celá pozůstalost byla přislíbena, nepřipadne (ona čistá čtvrtina) smluvnímu dědici, nýbrž dědicům ze zákona«, poněvadž sluší k této po»lední větě připojiti slova, která jim předcházejí »když zůstavitel o čisté čtvrtině nepořídil«. Pak vynikne smysl její zcela jasně. Již ze slov »čistá čtvrtina« plyne jasně, že není tím míněna čtvrtina celého pozůstalostního jmění, nýbrž jen část čisté pozůstalosti. Neodporuje tedy výklad zákona, jak první soudce jej v napadeném usnesení uvedl, ustanovení §u 1253 obč. zák. v žádném směru a není vůle zůstavitelova v rozporu se zákonem, jak míní stěžovatelé.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacíinu rekursu. Důvody:
Není tu podmínek §u 16 pat. o nesp. řízení. Usnesení není v rozporu se spisy. Pozůstalostní soud dovolává se sice usnesení rekursního soudu ze dne 18. října 1922, ne však proto, že by se cítil vázán usnesením tím, nýbrž jen na doklad správností svého vlastního právního názoru. To je patrno z dalšího odůvodnění jeho usnesení, v němž dovozuje jeho správnost i ze souhlasného mínění Krainzova, čehož by zajisté nečinil, kdyby byl uznal závaznost právního náhledu, projeveného již rekursním soudem. Po právní stránce není tu zřejmé nezákonnosti. Šlo tu o výklad dědické smlouvy ze dne 4. září 1910 a §u 1253 obč. zák. V obojím směru posoudil rekursní soud věc správně po stránce právní. Dědickou smlouvou ustanovily se smluvní strany navzájem dědici celého jmění pozůstalého po manželi dříve zemřelém, a uložily si povinnost vyplatiti zákonným dědicům tohoto manžela jako odkaz třetinu čisté pozůstalosti. Podle §u 1253 obč. zák. může zůstavitel ve prospěch manžela na živu zbylého poříditi pouze ohledně tří čtvrtin pozůstalosti. Předpis ten nevylučuje oprávnění smluvní strany, by současně s dědickou smlouvou a v téže listině učinila volné poslední pořízení (freie letzte Anordnung) i ohledně zbylá čtvrtiny, na př. odkazem ve prospěch třetího. Naopak nemůže zůstavitel jako smluvní strana býti nucen, by dědickou smlouvou pořizoval ve prospěch druhého manžela ohledně všech tří čtvrtin, nýbrž muže tak zajisté učiniti i ohledně menší části pozůstalosti. Tak se stalo dědickou smlouvou ze dne 4. září 1910, kterou strany pořídily ve prospěch druhé strany jen vzhledem ke dvěma třetinám pozůstalosti, zbytek pak odkázaly zákonným dědicům. Pozůstalostním jměním ve smyslu této smlouvy je proto rozuměti celou pozůstalost, nikoli tři čtvrtiny, vyhražené §em 1253 obč. zák. dědické smlouvě, ježto omezením pozůstalosti na dvě třetiny jako část smlouvou děditelnou vyhověly strany zákonnému požadavku uvedeného §u. Podle zásady §u 914 obč. zák. platící dle §u 105 třetí dílčí novely i pro výklad dědické smlouvy, nesl se úmysl smluvních stran zajisté jen k tomu, by zákonným dědicům dostalo se z pozůstalosti předešlého manžela třetiny místo čtvrtiny, jež by jim byla připadla podle §u 1253 obč. zák., kdyby nebyly smluvní strany pojaly zřízení odkazu ve prospěch jich do dědické smlouvy. K dalším vývodům stížnosti uvádí se ještě toto: Že by smluvní strany byly zamýšlely zákonným dědicům přenechati polovici (t. j. dvě čtvrtiny) čisté pozůstalosti, jak stěžovatelé tvrdí, nelze podle zásady shora uvedené dovoditi ze smlouvy. Z okolnosti, že zůstavitel jako prostý rolník neměl potuchy o §u 1253 obč. zák. a že ani notář na ustanovení to nemyslil, nelze ničeho dovoditi v neprospěch druhé smluvní strany. Účelem §u 1253 bylo zabrániti tomu, by dědickou smlouvou nebyly smluvní strany zkráceny ve svém právu pořizovati volně aspoň o čtvrtině pozůstalosti, po případě by nebyli zkráceni jich zákonní dědici. Toho však není v tomto případě, ježto smluvní strany pořídily ve prospěch svých zákonných dědiců o větší částí pozůstalosti. Že by pořízení ve prospěch těchto nemohlo býti pojato do listiny o smlouvě sepsané, nevyplývá ze zákona, jenž praví všeobecně: »Hat der Erblasser darüber nicht verfügt«, aniž nařizuje, že se tak může státi jen mimo smlouvu dědickou, jejíž omezující ustanovení jest vztahovati jen na druhou smluvní stranu, ne však na osoby třetí. Ani další věta zákona: »obschon die ganze Verlassenschaft versprochen worden ist« nemluví v prospěch stěžovatelů, ježto v tomto případě nebyla druhé straně slíbena celá pozůstalost, nýbrž její dvě třetiny. Byla tudíž pozůstalost správně přikázána pozůstalé vdově se závazkem, by zákonným dědicům vyplatila pouze třetinu čisté pozůstalosti jako odkaz.

Citace:

čís. 2647. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 898-902.