Čís. 4479.

§ 11 písm. a) vládního nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n. má na mysli pouze zánik pohledávek placením za zaplacení od obou stran uznaným, nikoli však případy, kde věřitel odmítl přijati plnění jako zaplacení.
Promlčení úroků a anuit rakouské banky nemohlo počíti, dokud nebylo je lze platiti dle nař. čís. sb. 532/20 v Kč. Po té nelze ovšem spor o vymáhání jich i jistiny přerušiti dle nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1924, Rv II 587/24).
Žalující »Centralbank der deutschen Sparkassen« poskytla žalované obci zápůjčky za účelem úpisu rakouských válečných půjček. V srpnu 1920 splatila žalovaná obec bance »Centralbank der deutschen Sparkassen« ve Vídni na úhradu zápůjček 900000 K rak., jež však banka nepřevzala. »Centralbank der deutschen Sparkassen in der čsl. Republik« v Praze domáhala se po té na žalované zaplacení nedoplatku v Kč. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V tomto případě neuznala »Centralbank der deutschen Sparkassen« ve Vídni žalovanou v srpnu 1920 předsevzaté zaplacení 900000 Kr. ve Vídni za plnění toho, k čemu žalovaná byla povinna, a v důsledcích toho nelze toto plnění, když o jeho právoplatnosti před vydáním vládního nařízení čís. sb. z. a n. 532/1920 způsobem pro obě strany závazným ještě nebylo rozhodnuto, považovati za zaplacení ve smyslu §u 1412 obč. zák. Nemůže býti pochybnosti, že § 11 a) vládn. nař. ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n., mluvě o zaplacených pohledávkách, má na mysli, a dle povahy věci na mysli míti může jen zánik pohledávek zaplacením od obou stran za zaplacení uznaným, nikoli však případy, kde věřitel přijetí plnění jako zaplacení odmítl a kde následkem toho v době vydání onoho nařízení otázka zániku pohledávky zaplacením mezi věřitelem a dlužníkem byla sporna. Pro správnost tohoto právního názoru mluví také znění §u 2 odstavec prvý čís. 7 a odstavec druhý vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., kde mezi svrchu uvedenými dvěma způsoby zániku pohledávky zaplacením ohledně povinnosti soupisové se činí rozdíl. Pokud jde o povahu zápůjček »Ccntralbank der deutschen Sparkassen« ve Vídni poskytnutých žalované dle dlužních úpisů, o které zde jde, jako zápůjčky komunální, došel soud odvolací k závěru, že zápůjčky ty jsou skutečně zápůjčkami komunálními, jaké § 11 vládního nařízení z roku 1920, čís. 532 má na mysli. Správnost tohoto názoru odvolacího soudu napadá jednak proto, poněvadž prý soud odvolací v rozporu se spisy její tvrzení v odvolání, že o zápůjčky komunální nejde, označil v řízení odvolacím jako nepřípustnou novotu, jednak proto, poněvadž prý věc po stránce právní soudem odvolacím v tomto směru nesprávně byla posouzena, ježto zápůjčkám těm povaha zápůjček komunálních byla přiznána, ačkoli nejde zde o zápůjčky učiněné výhradně ku prospěchu žalované obce a též jiné zákonné předpoklady komunálních zápůjček u nich nejsou dány. Ani to ani ono tvrzení dovolatelky není však správným. Rozpor se spisy ve smyslu §u 503 č. 3 c. ř. s. zde není, jelikož žalovaná v řízení prvé stolice dle stavu spisů skutečně neuvedla, že nejde zde o zápůjčky komunální. Pouhé všeobecné popření všech údajů žaloby v úvodě žalobní odpovědi k tomu nestačí, aby založilo žalovanou tvrzený rozpor se spisy, když ze spisů procesních jde na jevo, že za účelem zjištění předpokladů pro posouzení povahy zápůjček z dlužního úpisu ze dne 26. října 1916 a 5. srpna 1918 v prvé stolici již skončené jednání znovu bylo zahájeno a v nově zahájeném řízení ku zjištění těchto předpokladů potřebné důkazy svědecké bez odporu žalované byly provedeny. Když pak na základě takto provedených důkazů nižší soudy po stránce skutkové zjistily, že všecky zápůjčky »Centralbank der deutschen Sparkassen« ve Vídni žalované poskytnuté a v tomto sporu v úvahu přicházející měly sloužiti za základ pro 4 a 2% komunální dlužní úpisy vydané dle §u 5 stanov »Centralbank der deutschen Sparkassen« ve Vídni a základem takovýmto jen komunální zápůjčky býti mohly, jest i právní posouzení věci, že šlo zde skutečně o zápůjčky komunální, bezvadným a na jeho správnosti ničeho nemůže změniti dodatečné tvrzení žalované, že nešlo o komunální zápůjčky. Když však v době vydání vládního nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. а n., o jehož platnosti, — jak soud odvolací v napadeném rozsudku správně vyvodil, a kteréž vývody dovoláním žalované nijak nejsou vyvráceny ani otřeseny — nemůže býti pochybností, pohledávka »Centralbank der deutschen Sparkassen« ve Vídni na splatných úrocích a anuitách zaplacena nebyla, stala se dle ustanovení §u 11 vládního nařízení splatnou v měně československé a přešla na základě tohoto vládního nařízení následkem svolení ministerstva financí ze dne 4. února 1922, č. 4001/161/II/3 1922 postupem »Centralbank der deutschen Sparkassen« ve Vídni na žalobkyni, která jest tuzemskou akciovou společností. Právem proto nižší soudy tento přechod zažalované pohledávky na žalobkyni za základ svého rozhodnutí položily a vývody dovolání žalované nejsou s to, aby něco na správností právního posouzení tohoto postupu zažalované pohledávky na žalobkyni změnily. Jest sice pravda, že, jak v dovolání žalovaná uvádí, výnos ministerstva financí ze dne 27. ledna 1923, č. 7517/ 394/23/II A/3 žalobkyni na její žádost vydaný, nemá moci zákona. Toho však ani napadený rozsudek ani rozsudek soudu prvé stolice netvrdí. To, že názor ministerstva financí v tomto výnosu ohledně zániku pohledávek placením zaniklých shoduje se s právním názorem nižších soudů, soudem dovolacím sdíleným», nijak nedokazuje, že nižší soudy onen výnos ministerstva financí považovaly pro sebe za závazný, jej nad zákon postavily a samy otázku samostatně neřešily. Není proto ani v tomto směru třeba, zabývati se dále dotyčnými vývody dovolání žalované. Promlčení úroků a anuit do 13. prosince 1920 t. j. tři léta od podání žaloby zpět počítajíc nenastalo, neboť dokud tyto splatné úroky a anuity byly pohledávkou »Centralbank der deutschen Sparkassen« ve Vídni na rakousko-uherské koruny znějící, nemohly od této cizozemské věřitelky v tuzemsku s ohledem na vládní nařízení ze dne 21. dubna 1921, č. 173 sb. z. a n. býti vymáhány. Po tuto dobu neběžela však ve smyslu §u 4 tohoto nařízení jejich promlčecí lhůta, poněvadž byla přerušena. Když pak v roce 1922 následkem vládního nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n. staly se tyto úroky a anuity splatnými v měně československé a přešly na žalobkyni, nebyly a nemohly býti ve smyslu §u 1480 obč. zák. promlčeny, poněvadž jejich promlčení teprve od této doby vůči žalobkyni mohlo počíti. Nejsou proto ani v tomto směru vývody dovolání dovozující promlčení svrchu uvedených úroků a anuit správnými.

Citace:

č. 4479. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 788-790.