Čís. 5251.

Zákon o společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.
Družstvo nemůže býti komanditistou společnosti, zabývající se činností, jež jest cizí podnikání družstva.
(Rozh. ze dne 2. září 1925, R I 584/25.)
V opovědi komanditní společnosti ku zápisu do rejstříku byl uveden jako komanditista: Eskomptní ústav, zapsané společenstvo s r. o. v X. Rejstříkový soud zápis povolil, rekursní soud zamítl žádost za zápis. Důvody: Dle čl. 158 obch. zák. komanditista k osobnímu provádění obchodů komanditní společnosti není oprávněn a ani povinen. Přes to však dle čl. 150 obch. zák. účastní se na obchodní živnosti pod společenskou, komanditní firmou provozované svým majetkovým vkladem, tímto ručí za závazky společnosti (čl. 165 a 166 obch. zák.) a jest súčastněn na výtěžku i ztrátách obchodování (čl. 162 obch. zák.). Liší se podstatně od pouhého věřitele společnosti, jenž na provozu obchodu společnosti není súčastněn a také za ztráty společnosti neručí. V tomto případě jest označeno jako komanditista družstvo »Eskomptní ústav, zapsané společenstvo s ručením obmezeným«, které již dle svého pojmu družstevního (§§ 1 a 88 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.) není oprávněno jiné obchody, než v jeho stanovách vytčené a v předloženém výtahu ze společenstevního rejstříku krajského soudu vyjmenované samo provozovati neb se na nich súčastniti. Z toho důvodu není také súčastnění se tohoto družstva na živnosti a obchodech pod ohlášenou firmou provozovaných přípustno, poněvadž předmět podniku ohlášené společnosti není činností, kterou se zvelebuje výdělková neb živnostenská posice jeho členů, a jest předmět podniku pod firmou »J. P. a spol., komanditní společnost« přihlášený podnikání družstva cizí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud správně dovozuje, že komanditista není sice ani oprávněn, ani povinen k osobní účasti na provozu obchodů komanditní společnosti (čl. 158 obch. zák.), že se však přes to účastní ve smyslu čl. 150 obch. zák. svým vkladem na obchodní živnosti, provozované pod společenskou firmou, maje podíl na zisku a ztrátě, čímž se podstatně liší od pouhého věřitele společnosti. Nepřezírá tedy rekursní soud nikterak právní podstaty komanditisty, jak mu dovolací rekurs neprávem vytýká, a jsou také veškeré další vývody napadeného usnesení, k nimž se poukazuje a jež sdílí i dovolací soud, jen nutným důsledkem rekursním soudem správně rozpoznané právní podstaty jak komanditisty, tak i společenstva. Není správným názor rekurentů, že účast družstva vkladem na cizím obchodním podniku nutno pokládati jen za výhodné uložení kapitálu. Vždyť vstupem do cizí obchodní společnosti přejímá komanditista, jak již svrchu dovoděno, také risiko ztrát, čemuž u prostého věřitele není. Pro případ ztráty byl by tedy příslušný kapitál odňat účelům společenstevním. Rovněž nelze přehlédnouti, že jakákoli spekulační činnost pojmového určení družstva jest naprosto cizí. Společenstva mohou ovšem výminečně provozovati obchody, tedy i bráti na nich účast, ale vždy jen v rámci vlastního nikoli cizího podniku (§ 13 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.). Právnímu posouzení věci rekursním soudem nelze ničeho vytýkati.

Citace:

Čís. 5251. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 266-267.