NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16842.

Proti souhlasným rozhodnutím vydaným v konkursním řízení (zák. č. 64/1931 Sb. z. a n.) není dovolen dovolací rekurs.
Podle § 188 konk. ř. jest dbáti veškerých předpisů o řízení ve věcech sporných, pokud jich lze obdobně užiti v konkursním řízení.
(Rozh. ze dne 6. dubna 1938, R I 344/38.)
Srov. rozh. č. 12279 Sb. n. s.
Soud prvé stolice odmítl dovolací rekurs úpadce proti rozhodnutí rekursního soudu, potvrzujícímu usnesení prvého soudu, jímž byl úpadcův návrh, aby bylo uloženo věřitelům, kteří navrhli prohlášení konkursu na úpadcovo jmění, složení dalších záloh nejméně 600000 Kč na útraty konkursního řízení a neučiní-li tak, aby bylo rekursní řízení podle § 166, odst. 2, konk. ř. zrušeno. Rekursní soud nevyhověl úpadcovu rekursu.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs.
Důvody:
Nejvyšší soud nemá důvodu, aby se odchýlil od rozhodnutí č. 12279 Sb. n. s., v němž bylo odůvodněno, proč ustanovení § 528 c. ř. s. platí i za účinnosti konkursního řádu č. 64/1931 Sb. z. a n.
Ustanovení § 192 konk. ř. nerozeznává ovšem mezi řádným a mimořádným dovolacím rekursem. To však nevyvrací názor vyslovený v uvedeném rozhodnutí, poněvadž § 192, odst. 2, konk. ř. stanoví jen všeobecnou zásadu, že opatřením a rozhodnutím konkursního soudu a konkursního komisaře lze odporovati rekursem k vrchnímu soudu a rozhodnutím tohoto soudu dovolacím rekursem. k nejvyššímu soudu, ale zároveň ji omezuje všeobecnými slovy »pokud není ustanoveno jinak« a nikoliv slovy »pokud není ustanoveno jinak v konkursním řádu«. Jest tedy ono omezení vykládati v souvislosti s § 188 konk. ř., jenž praví »Pokud není v konkursním řádu ustanoveno jinak, budiž v konkursním řízení obdobně šetřeno předpisů v řízení a o příslušnosti ve věcech sporných«. Konkursní řád neobsahuje výslovného předpisu o tom, že jest i mimořádný dovolací rekurs přípustný. Jest proto v tom' směru užiti obdobně předpisů civilního soudního řádu, tedy nyní § 528 c. ř. s. v doslovu čl. I č. 5 žák. č. 251/1934 a čl. 1 zák. č. 314/1936 Sb. z. a n.
Nerozhoduje ani to, že se rekursní řízení v konkursu liší od rekursního řízení ve sporných věcech tím, že jsou v něm dovoleny novoty (§ 192, odst. 1, konk. ř.) a že první stolice může za podmínek § 192, odst. 3, konk. ř. sama vyhověti rekursu. Neboť podle pamětního spisu k § 172 konk. ř. č. 337/1914 ř. z. byla zavedena obdoba civilního soudního řádu v konkursním řízení proto, že soudní řád je modernější zákon než nesporné řízení, ale byla přičleněna řada předpisů jiných, odchylných od civilního soudního řádu hledíc na oficiosní povahu konkursního řízení. Z toho důvodu byly v konkursu dovoleny novoty v rekursním řízení. Na tom nebylo nic změněno ani vydáním nového konkursního řádu. Nelze proto z dovolení novot v rekursním řízení vyvozovati, že není v konkursním řízení možno užiti obdobně předpisu § 528 c. ř. s. v nynějším doslovu. A podobné ustanovení jako § 192, odst. 3, konk. ř. č. 64/1931 Sb. z. a n. má rovněž civilní soudní řád v § 522. Předchozí konkursní řád rozšířil výslovně v § 176, odst. 3, ustanovení § 522 c. ř. s. i na další případ a § 192, odst. 3, nynějšího konkursního řádu ustanovení to převzal, vypustiv prostě citaci § 522 c. ř. s. Praví-li se v § 188 konk. ř., že jest šetřiti obdobně »předpisů o řízení ve věcech sporných«, není tím míněna pouze první část civilního soudního řádu. Slovy »řízení ve věcech sporných« jsou zřejmě myšleny veškeré předpisy o řízení ve věcech sporných jako celek, pokud jich lze obdobně užiti v konkursním řízení, což plyne také z dříve již uvedeného pamětního spisu, jenž výslovně mluví O' »civilních procesních zákonech« (»Zivilprozessgesetze«). Pro názor, že by nebylo možno obdobně užiti předpisů §§ 514 až 528 c. ř. s. v konkursním řízení, pokud v konkursním řádu není ustanoveno jinak, není žádného podkladu.
Názor, jejž stěžovatel vyvozuje ze srovnání doslovu § 176 konk. ř. č. 337/1914 ř. z. s doslovem § 192 konk. ř. č. 64/1931 Sb. z. a n., byl vyvrácen již shora uvedeným rozhodnutím č. 12279 Sb. n. s.
Ježto i nynější dovolací rekurs čelí proti souhlasným usnesením obou nižších soudů, bylo jej odmítnouti jako nepřípustný.

Citace:

č. 16842. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 537-539.