NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

čís. 16657.

Skončil-li pracovní poměr před účinností vlád. nař. č. 141/1937 Sb. z. a n. o závaznosti hromadných pracovních smluv (před 30. červnem 1937), nemá zaměstnanec nároku na odměnu za práci přes čas, třebas se ujednáním o paušální odměně za práci přes čas individuální služební smlouva odchylovala v zaměstnancův neprospěch od hromadné smlouvy pracovní, kterou uzavřely organisace zaměstnanců a zaměstnavatelů jejichž členy byli oba smluvci.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1938, Rv I 2956/37.)
Srov. rozh. č. 15001, 12364, 11822, 5479 Sb. n. s.
Žalobce byl zaměstnán u žalované akciové společnosti V. jako zřízenec benzinového čerpadla od 25. ledna 1931 do 9. ledna 1937 za 190 Kč a průměrnou provisi 32 Kč 50 h týdně. Podlé písemného ujednání byla v uvedené mzdě obsažena i odměna za práce přes čas. Dne 9. ledna 1937 dostal žalobce ujednanou týdenní výpověď. Obě strany rozepře byly členy organisací, které sjednalý kolektivní smlouvu, schválenou ministerstvem obchodu. Tvrdě, že ujednání o paušální mzdě za práce přes čas jest nicotné, domáhá se žalobce' odškodnění za odpracovaných 2594 hodin přes čas, a to 4 Kč 65 h za hodinu, tudíž celkem 12062 Kč 10 h. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Odvolací soud odmítl žalobcovo odvolání co do částky 222 Kč 50 h za výpovědní lihůtu, jinak odvolání nevyhověl.
Nejvyšší soud dovolání nevyhověl.
Důvody:
Nižší soudy zjistily, že žalobce sjednal se žalovanou firmou jednotlivou (individuální) smlouvu pracovní ze dne 26. ledna 1931, podle níž mu byl přiznán pevný plat 190 Kč týdně a provise a ustanoveno, že v žalobcově platu je zároveň zahrnuta odměna za pracovní úkony přes normální pracovní dobu konané. Dále bylo zjištěno, že oba smluvci byli a jsou členy organisací, které uzavřely hromadnou smlouvu, jež byla ujednána mezi gremiem pražského obchodnictva a pomocnickou hromadou příslušníků tohoto grémia a schválena výnosem ministerstva obchodu ze dne 22. dubna 1930, č. j. 22194/30. Podle této kolektivní smlouvy byly zavedeny minimální platy a co do práce přes čas bylo ustanoveno pod č. 7, že se práce přes čas »honoruje za každou započatou hodinu normální mzdou, připadající na jednu pracovní hodinu, zvýšenou ve všední dny o 50%, o nedělích o 100%« a že »se každá započatá hodina počítá za celou«.
V době sjednání uvedené hromadné smlouvy nebylo stranám, přes to, že byly členy organisací, které uzavřely kolektivní smlouvu, bráněno, aby ujednaly individuální smlouvu služební odchylnou od hromadné smlouvy, ať již byla odchylka učiněna ve prospěch zaměstnance, či zaměstnavatele (plen. rozh. ve Sb. n. s. č. 5479, Sb. n. s. č. 11822, 12364 a j.). Teprve vládními nařízením č. 89/1935 Sb. z. a n., které nabylo Účinnosti dnem 30. dubna 1935, bylo stanoveno (§ 4), že smlouvou jednotlivou nesmějí býti mzdové nároky zaměstnancovy, plynoucí z ustanovení hromadných smluv pracovních, zkráceny, leda že by k takovému zkrácení daly souhlas organisace zaměstnanecké, jež sjednaly hromadnou smlouvu pracovní, a že na místo odporujících tomu ustanovení jednotlivé smlouvy, která jsou z tohoto důvodu neplatná, nastupují příznivější ustanovení hromadné smlouvy pracovní. Tento zákaz se však nevztahuje na individuální služební (pracovní) poměry, založené již před účinností dotčeného vládního nařízení, jak nejvyšší soud odůvodnil ve svém rozhodnutí ve Sb. n. s. č. 15001, k němuž se pro stručnost odkazuje. Teprve vlád. naříz. č. 141/1937 Sb. z. a n., jež nabylo účinnosti dne 30. června 1937, bylo ustanoveno, že se zákaz, úchylek v jednotlivých smlouvách, k nimiž nedaly souhlas jednotlivé zaměstnanecké organisace, vztahuje na jednotlivé smlouvy, jež byly sjednány před účinností právě dotčeného nařízení (§ 5, odst. 2, uved. nař.).
Žalobce se domáhá odměny za práce přes čas konané v době od 2. ledna 1934 do 9. ledna 1937 a podle toho, co svrchu vyloženo, když se žalobcův pracovní poměr skončil již přede dnem 30. června 1937, je zjevno, že o pracovními poměru žalobcově bylo lze ujednati jednotlivou smlouvu, odchylnou od hromadné smlouvy pracovní též v neprospěch zaměstnancův, takže v souzené věci jest vycházeti z individuální smlouvy sjednané mezi spornými stranami. Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil v plenárním rozhodnutí ze dne 21. června 1937, Pres. 398/37, (Sb. n. s. č. 16217) —k němuž se odkazuje — zásadu, že úmluva stran o odměně za práce přes čas není zakázána a že lze platně i paušalovati odměnu za takové práce a že nezáleží ani na tom, zda příslušné správní úřady práci přes čas povolily, či nikoliv. V souzené věci se stalo takové paušalování odměny za práci přes čas, žalobce byl podle něho odměňován a nemá tudíž dalšího nároku z důvodu práce přes čas konané. Nezáleží proto! na tom, zda žalobce byl přiměřeně placen za všechny své pracovní úkony úhrnkově, či zda žalovaná firma byla obohacena na jeho újmu, obdržel-li ujednaný paušál a neodporoval-li platnosti dohody z jiných důvodů, než pro její neplatnost pro zákaz úředně nepovolené práce přes čas. Uplatňovaný nárok bylo tudíž zamítnouti.

Citace:

č. 16657. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 127-129.