NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2464.

Zákon o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. V tom že cestující spadl při přejíždění výhybky ze stupátek vagonu,
na nichž se pro nával cestujících zdržoval, nelze spatřovati příhodu
v dopravě.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1923, Rv I 1580/22.) Železniční vůz, do něhož vstoupil žalobce, byl tak přeplněn, že mu
nezbylo, nežli zůstati státi na stupátku vozu. Při přejíždění přes výhybku vůz s sebou trhl, následkem čehož žalobce vypadl na trať a poranil se. Náhradní nárok proti dráze uznaly oba nižší soudy co
do důvodu z polovice po právu, odvolací soud uvedl v důvodech:
Všeobecně jest znám a byl též znalcem dopravnictví potvrzen zákaz
prodlévání cestujících na otevřených plošinách pohybujících se vagonů;
ostatně jest každému člověku obyčejných schopností při dostatečné
pozornosti zřejmá nebezpečnost prodlévání na takovýchto plošinách.
Tím spíše v tom, že žalobce stál pouze na poměrně úzkých schůdkách
ku plošině vedoucích, tedy místě již povahou svou ještě nebezpečnějším,
než jest sama plošina, jest spatřovati úchylku v dopravě, způsobilou
poranění na těle, ba i usmrcení člověka přivoditi, v jízdě takto obsazeného vagonu, pokud se týče vlaku, k němuž vagon náležel. Okolnost,
zda vlak byl plný (přeplněný), není rozhodna a nepadají proto na váhu
výpovědi jednotlivých svědků z cestujícího obecenstva a mužstva vlaku,
sobě navzájem odporující, jedině rozhodnou jest okolnost přeplnění
vagonu a okolnost, že průvodčí, jehož dohledu vagon byl svěřen, před
dáním znamení k jízdě se nepostaral, aby přeplnění, zejména umístění
žalobce na schůdkách odstranil. V okolnostech těch dlužno spatřovati
zavinění dráhy. S druhé strany však soud prvé stolice zcela správně
uznal též na spoluzavinění žalobce samého, neboť ať již sklápěcí tyč
(prvým soudem zvaná zábradlí) byla spuštěna nebo ne, musil žalobce,
19letý učeň, dle přirozené povahy věci při pozornosti, které každý člověk jeho věku a obyčejných vlastností i bez odborných znalostí jest
schopen, věděti, že postavení, které na schůdkách zaujal, jest nebezpečné, to musilo mu býti tím spíše známo, ježto dle vlastního přednesu
v místech těch zhusta jezdil a jemu známo býti muselo, že vlak při výjezdu ze stanice musí výhybky a zejména i osudnou výhybku před
mostem přejížděti, při čemž — jak místním ohledáním a posudkem znaleckým prokázáno — ku trhnutí dojiti musilo a také došlo. Poukaz žalobce na to, že tehdy neslyšel průvodčí volati, by cestující šli dovnitř
vozu, nemůže ho omlouvati, neboť bylo též jeho vlastní povinností, by
se o svou bezpečnost staral a by zejména se schůdků sestoupil a na
příští vlak počkal; po případě bylo jeho věcí, aby si dal od průvodčího
bezpečné místo ve vlaku poukázati. Po zákoně posoudil tedy soud věc
uznav, že na úrazu žalobcově nese zavinění jak dráha, tak i žalobce
sám. Ježto nedá se stanoviti vzájemný poměr zavinění těch, bylo správně
usouzeno, že každý z obou má nésti škodu stejným dílem a že tedy
nárok žalobcův jest pouze jednou polovicí po právu (§ 1304 obč. zák.).
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací jest opodstatněn.
V právním základu opírá se žalobní nárok o zákon o ručení železnic
ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., podle jehož §u 1, když příhodou
v dopravě železnice byl člověk na těle poškozen aneb usmrcen, má býti
považováno, že příhoda nastala zaviněním podniku. Příhodou v do- pravě jest událost, která, odchylujíc se od formálně obvyklého způsobu
dopravy, je sama o sobě způsobilou člověka zraniti neb usmrtiti,
a která udála se mimo jeho osobu. Způsobeno-li zranění neb
usmrcení člověka, jde již o následek a o otázku příčinné souvislosti následku s příhodou. Odvolací soud zjistil ve příčině příhody, že žalobce zůstal státi při jízdě na poměrně úzkých schůdkách vedoucích ku plošině, tedy na místě již povahou svou ještě nebezpečnějším, než jest sama plošina, že vagon i jeho plošina, na jejíž schůdkách stál žalobce, byly plné, takže cestující až i na plošině stáli, a že
následkem toho nemohl žalobce ani do vagonu, ani na plošinu vstoupiti
a že pak při otřesu pohybujícího sc vagonu přes výhybku s plošiny
(její schůdků) vypadl a při pádu s výše pohybujícího se vagonu v podstatě naražení na těle a tím bolest — tedy tělesné poškození — utrpěl.
Slušelo proto uvážiti, zdali »úraz«, který žalobce utrpěl, je v příčinné
souvislosti s nějakou příhodou v dopravě, neboť k tomu, aby ručení
stihlo dráhu, nestačí, aby úraz přihodil se na dráze, nýbrž bylo na
žalobci, aby dokázal, že úraz nastal příhodou v dopravě. Podle zjištění
odvolacího soudu nelze uznati, že úraz, žalobci se přihodivší, byl v příčinné souvislosti s nějakou příhodou v dopravě. Dle §u 1297 obč. zák.
předpokládá se o každém, kdo není zbaven rozumu, že je schopen takového stupně obezřetnosti, jaký jest údělem i obyčejným schopnostem,
a takovou míru schopností předpokládal odvolací soud, odůvodniv to
řádně, i u žalobce. Podle zjištění odvolacího soudu musil žalobce věděti,
že postavení, které zaujal na schůdkách jedoucího vagonu, jest nebezpečné, on také věděl, že vlak musí při výjezdu ze stanice přejížděti výhybky, zejména i osudnou výhybku před mostem, při čemž ku
trhnutí musilo dojíti, a také došlo. Dle §u 20 žel. dopr. ř.
cestující má jen tehdy nárok na přepravu, může-li mu býti poukázáno
místo v oné třídě vozové, pro kterou platí jeho jízdenka. Jsou-li všechna
místa v této třídě obsazena, může se vzdáti jízdy a požadovati vrácení
jízdného. Když podle zjištění odvolacího soudu byl vagon, do něhož
žalobce nastoupil, úplně obsazen, neměl do něho žalobce vstupovati,
nýbrž měl si vyhledati k jízdě vagon nepřeplněný, a nebylo-li takového,
měl od jízdy upustiti. Neučinil-li tak a volil-li pro jízdu takové místo,
o němž musil už podle obyčejného rozumu věděti, že jízda na něm je
životu nebezpečna, sluší uznati, že si zranění, ze kterého žaluje o náhradu škody, způsobil vlastním zaviněním. Odvolací soud správně poznamenává, že žalobce nemůže omlouvati okolnost, že tehdy neslyšel
průvodčí volatí, aby cestující šli dovnitř vozu, poněvadž bylo jeho vlastní
povinností, by se staral o svou bezpečnost, aby se schůdků sestoupil
a počkal na příští vlak. Ostatně by mu volání to, aby dovnitř vstoupil,
nic nepomohlo, když sám tvrdí a je také zjištěno, že vagon byl přeplněn
a že dovnitř proto nebylo lze vstoupiti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2464. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 576-578.