NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 13261.

Vady, které nemohly býti vytýkány odvoláním, jsouce na újmu jen odvolatelovu odpůrci, jsou nicméně s odvolacími důvody v příčinné souvislosti a tvoří spolu s nimi sporné body, jež vyžadují rozboru a posouzení za účelem rozhodnutí odvolací stolice o návrhu odvolatelově. Přezkoumávací činnost odvolací stolice musí se vztahovali ke všem sporným bodům, jež jsou důležité pro rozhodnutí.
Zamítl-li soud prvé stolice žalobu jen vzhledem k vzájemné pohledávce žalovaného namítané započtením, ve výroku rozsudku však žalobu prostě zamítl, ač mělo býti do výroku rozsudku pojato rozhodnutí i o pohledávce přisouzené žalobci, i o vzájemné a k započtení uplatněné pohledávce a pak teprve se mělo býti vysloveno o osudu žalobního nároku jako důsledku tohoto rozhodnutí, — byl odvolací soud oprávněn zabývali se námitkou žalovaného proti žalobnímu nároku, třebaže odvolání bylo podáno jen žalobcem.
(Rozh. ze dne 8. února 1934, Rv II 402/32.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném zaplacení 42310 Kč s 10% úroky ode dne 10. července 1929 z důvodu, že žalovaný jako obchodní zástupce žalující firmy prodal jejím jménem Janu Č-ovi mlátičku a podle zastupitelské smlouvy převzal ručení za zaplacení účtu. Žalovaný namítal jednak, že kupní smlouvu s Janem Č-em nezprostředkoval a tedy za zaplacení účtu neručí, pak že trhová cena s Č-em ujednaná nečiní 42310 Kč, nýbrž jen 30000 Kč, a uplatňoval dále vzájemné pohledávky k započtení, a to 8000 Kč za provisi mu z tvrzeného zprostředkování obchodu příslušející a pohledávku ve stejné výši se zažalovaným nárokem z důvodu náhrady škody opřenou o to, že žalující firma, ač mlátičku Janu Č-ovi prodala s výhradou vlastnického práva až do úplného zaplacení trhové ceny, tohoto práva nepoužila, když mlátička byla exekučně zabavena. Tuto námitku uplatnil žalovaný původně ve formě obrany k vyvrácení žalobního nároku, avšak později oděl ji ve formu kompensační námitky. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o ní dále jednal a znovu rozhodl, a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v důvodech:
První soud zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobkyni sice zažalovaná pohledávka aspoň ve výši 30000 Kč přísluší, že však je vyčerpána vzájemnou pohledávkou žalovaným k započtení namítanou v téže výši, která je z důvodu, uplatňované náhrady škody po právu. Do tohoto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž nenapadala zjištění o tom, že jí žalovaný ručí za zaplacení účtu jako provisní zástupce, což výslovně zdůrazňovala, avšak brojila jednak proti nepřiznání požadovaných úroků, jednak proti započtení vzájemné pohledávky, kterouž nemá za opodstatněnu ani co do důvodu, ani co do výše. Činila odvolací návrh, aby rozsudek soudu první stolice byl zrušen po případě tak změněn, že se žalovaný odsuzuje podle žalobní prosby. Žalovaný zaujímal a odůvodňoval v odvolacím sdělení stanovisko již v řízení první stolice zaujaté, že se nezaručil za zaplacení účtu Jana Č-a. Odvolací soud přezkoumav otázku ručení žalovaného zjistil odchylně od soudu první stolice, že trhovou smlouvu s Janem Č-em uzavřela žalobkyně sama, a do¬ spěl k závěru, že žalobní prosba již z toho důvodu není opodstatněna; dodal však, že souhlasí i s důvodem zamítnutí, jehož použil první soud, převzav v tomto směru jeho skutková zjištění a schváliv jeho právní závěry. Jde především o otázku, zda byl odvolací soud oprávněn, by onu část rozsudku, podrobil přezkumu, v níž prvý soud zjistil a vyřkl ručební povinnost žalovaného, a to s hlediska, jež odvolatelka nenapadla ve svých důvodech odvolacích. Dovolatelka vytýká totiž odvolacímu soudu v uvedeném postupu vadnost řízení a nesprávné právní posouzení. V tom směru však dovolání není oprávněné. Odvolací soud byl k onomu postupu oprávněn, a to z těchto úvah: Prvý soud neupravil rozsudečný výrok tak, jak káže ustanovení prvního odstavce § 404, § 411 a 417 druhý odstavec c. ř. s., ježto žalobu prostě zamítl, místo, aby do výroku pojal rozhodnutí i o pohledávce žalobkyni přisouzené, i o vzájemné a k započtení uplatněné pohledávce, a pak se teprve vyslovil o osudu žalobního nároku jako důsledku obou těchto rozhodnuti (sb. n. s. čís. 4530, 3877, 3630, 2362). Touto nesprávnou úpravou rozsudečného výroku pozbyl žalovaný oprávnění k odvolání, které by mu jinak bylo příslušelo, ježto předmětem odvolání může býti jen výrok soudu, který jedině nabývá právní moci, nikoli důvody a jelikož jen strana, jíž byla výrokem soudu způsobena právní újma, si může do něho stěžovati (sb. n. s. čís. 9979). Nález rozsudku, jak procesním soudem byl upraven, zní veskrze ve prospěch žalovaného, ač vskutku v hlavní věci, t. j. co do žalobní pohledávky vlastně podlehl a měl jen úspěch hledíc k obraně započtení vzájemné pohledávky — a pro tuto úpravu nálezu bylo odvolání žalovaného vyloučeno, ježto podle této úpravy jest na venek plně uspokojen. Je proto nezbytně třeba ochrany strany, jež, nemohouc se z rozsudku sobě příznivého odvolati, přece s důvody rozsudku není spokojena a má je z důvodů procesuálně-formálních neb právnických za nesprávné, zejména dala-li tomu výraz v odvolacím sdělení, jak se v tomto případě stalo. Odvolacímu soudu nelze přezkoumávati odvolací důvody o sobě, nýbrž na podkladě celého skutkového děje, jenž je základem sporu. Podle § 462 (2) c. ř. s. přezkoumává odvolací soud nejen rozsudek, nýbrž i řízení jemu předcházející. Vady, které odvoláním nemohly bytí vytýkány, jsouce na újmu jen odvolatelovu odpůrci, jsou s odvolacími důvody přece v příčinné souvislosti a tvoří spolu s nimi sporné body v § 497 c. ř. s. druhý odstavec naznačené, jež vyžadují rozboru a posouzení za účelem rozhodnutí odvolací stolice o nároku odvolatelově. Proto musí se přezkoumávací činnost odvolacího soudu, zvláště v takových případech, jako jest tento, hledíc k § 462, 497 a 498 c. ř. s. vztahovali ke všem sporným bodům, jež jsou důležité pro rozhodnutí. V důsledku toho by mohl odpůrce odvolatelův i v dovolání proti změňujícímu (proň nepříznivému) rozsudku vytýkali, že se odvolací soud, vyřizuje odvolání odpůrcovo, neobíral všemi jeho útočnými a obrannými prostředky (viz sb. n. s. čís. 6370). Odvolací soud tedy nepochybil, zabýval-li se otázkou ručení žalovaného, zvláště když tato otázka je základní pro rozřešení sporu, protože, kdyby nebylo tohoto ručení, nebylo by třeba a nebylo by ani důvodu se zabývati vzájemnou pohledávkou jen k obraně proti zažalovanému nároku uplatňovanou.

Citace:

Čís. 13261. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 179-181.