Čís. 15384.

Jak se má zachovati soud pozůstalostní, jestliže mezi přihlášeným dědicem a pozůstalými, kteří se k pozůstalosti nepřihlásili, je sporné, zda nějaké jmění patří do pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 11. září 1936, R I 416/36.)
K pozůstalosti po Anně Š-ové se přihlásil Ladislav Š., syn zemřelé, který prohlásil, že do pozůstalosti patří také vkladní knížka peněžního ústavu. Dcera zůstavitelčina Božena V-ová a Josef V., jako otcovský opatrovník nezl. Zdenky V-ové, prohlásili za pozůstalost Františka Š-a, že na pozůstalost tu nároků nečiní, ježto tu není jmění. Přihláška Ladislava Š-a byla na soud přijata. Otcovský opatrovník nezl. Zdenky V-ové navrhl, aby projednání pozůstalosti po Anně Š-ové schváleno nebylo, ježto co do uvedené vkladní knížky byla již pozůstalost po Františku Š-ovi projednána a knížka ta do této pozůstalosti pojata a dle projednání připadla nezl. Zdence V-ové, takže by ohledně této knížky byla pozůstalost dvakráte projednána. Prvý soud napadeným usnesením návrh zamítl. Rekursní soud odkázal navrhovatele na pořad práva. Důvody: Ježto přihlášený dědic po Anně Š-ové tvrdil, že vkladní knížka patří do pozůstalosti Anny Š-ové, právem ji pozůstalostní soudce po případě soudní komisař při jednání dne 2. července 1935 zařadil do jmění pozůstalosti. Ladislav Š. potvrdil sice s Boženou V-ovou, že po Anně š-ové nezůstalo jmění a že vkladní knížka tato byla vlastnictvím Františka Š-a, manžela zůstavitelčina, jehož pozůstalost se projednávala, později pak vlastnictvím Ladislava Š-a. Toto svoje prohlášení však opravil a trval na tom, že knížka patří do pozůstalosti po Anně Š-ové. Z toho je patrné, že otázka, do čí pozůstalostí vkladní knížka patří, jest mezí dědicem přihlásivším se k pozůstalosti po Anně Š-ové a mezi dědici po Františku Š-ovi sporná a nemůže proto pozůstalostní soudce řešiti tuto otázku v nesporném řízení. Není na závadu. Že pozůstalost po Františku Š-ovi byla již projednána a opatrovnicky v příčině nezl. Zdenky V-ové schválena, neboť jde o zjištění vlastnictví této vkladní knížky u toho neb onoho z obou zůstavitelů a odevzdání pozůstalosti nepřekáží tomu, aby přezkoumán byl důvod dědického práva, tím méně překáží přezkoumání skutečného stavu pozůstalosti cestou spornou, ježto nemůže býti dědici odevzdána věc cizí. Prvý, soudce nepoukázal výslovně ani dle jména, zúčastněné strany na pořad práva a stalo se tak tudíž rekursním soudem, a to tak, že nebyla přidělena žádnému z účastníků úloha zahájiti spor. Dokud spornou cestou nebude zjištěn bezpečný podklad pro to, do které pozůstalosti sporná knížka patří, nelze rozhodovati o návrhu, aby projednání pozůstalosti po Anně Š-ové nebylo schváleno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
K pozůstalosti po Anně Š-ové se přihlásil jediné Ladislav Š., a to ze zákona bezvýminečně, a podal místopřísežné seznání jmění, do něhož pojal i zmíněnou vkladní knížku. Správně bylo tohoto místopřísežného seznání jmění podle § 114 nesp. pat. použito za základ projednání a odevzdání pozůstalosti, a nebylo věcí pozůstalostního soudu, aby zkoumal jeho správnost, — protože jest mezi Ladislavem Š., který se k pozůstalosti za dědice přihlásil, a ostatními pozůstalými, kteří tak neučinili, sporné, zdali zmíněná vkladní knížka patří do pozůstalosti či nikoliv, a by odkazoval je na pořad práva, určoval úlohu žalobce a stanovil lhůtu pro podání žaloby a následky jejího nepodání v ní a odložil proto rozhodnutí o schválení projednání pozůstalosti. Jen tehdy, když k téže pozůstalosti jest podáno několik dědických přihlášek, které si vzájemně, odporují, má soud pozůstalostní podle § 125 nesp. pat. sice všecky přijmouti, ale má po slyšení stran rozhodnouti, která má proti druhé vystoupiti jako žalobkyně, a určití přiměřenou lhůtu, v které žaloba má býti podána, jinak že se pozůstalost projedná nehledíc na dědické nároky odkázané na pořad práva. O takový případ však zde nejde.

Citace:

č. 374. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 52-53.