Čís. 4161.

Odpůrčí řád.
Za zákonných podmínek lze i mimo úpadek odporovali zajištění pravé pohledávky. Není třeba, by úmysl dlužníkův přímo směřoval ku zkrácení věřitele, nýbrž stačí vědomí dlužníka, že právním jednáním zkracuje věřitele. Není třeba, by fraudulosní úmysl dlužníkův vztahoval se právě na odporujícího věřitele, nýbrž stačí, vztahuje-li se vůbec na věřitele, ať určité nebo neurčité, přítomné neb i budoucí, na všechny nebo jen na některé.
(Rozh. ze dne 17. září 1924, Rv II 445/24.) Podle dluhopisu ze dne 13. června 1922, vydaného Arnoštkou J-ovou, vloženo bylo téhož dne na její dům č. p. 25 právo zástavní za pohledávku 55000 Kč s přísl. jejího otce, nynějšího žalovaného Arnošta D-a. Žalobci příslušela proti Arnoštce J-ové vykonatelná pohledávka kupní ceny za zboží, dodané v době od 11. srpna do 9. září 1922, ve zbytkové částce 4045 Kč 95 h s přísl., pro kterou vloženo bylo vnuceně právo zástavní na týž dům, ale až 26. června 1923. Na jmění Arnoštky J-ové byl dne 5. ledna 1923 vyhlášen úpadek, který však dne 16. května 1923 z důvodu, že náklady řízení nejsou kryty, podle §u 166 odst. 2 konk. ř. byl zrušen. Žaloba na Arnošta D-a, by bylo uznáno právem, že na nákladě dluhopisu ze dne 13. června 1922 provedené zastavení domu čís. 25 ve prospěch pohledávky žalovaného 55000 Kč s přísl. a knihovní vklad práva zástavního ve prospěch této pohledávky na onom domě jsou vůči žalobci ohledně jeho pohledávky 4045 Kč 25 h s přísl. odporovatelny a bezúčinny, že žalovaný jest povinen to uznati a pohledávce žalobcově 4045 Kč 95 n s přísl. povoliti přednost před svou pohledávkou 55000 Kč s přísl., jinak že toto postoupení přednosti se stane na základě rozsudku — byla oběma nižšími soudy zamítnuta. Odvolací soud uvedl mimo jiné v důvodech: Po právní stránce jest spornou otázka, zda zajištěni nebo zaplacení po právu pozůstávající pohledávky lze odporovati i mimo úpadek. Judikatura to po většině popírá a odůvodňuje to souhlasně s jinými zastánci tohoto náhledu tím, že jak ve starém odpůrčím zákonu ze dne 16. března 1884, čís. 36 ř. zák., tak i v novém úpadkovém řádu byla odporovatelnost právních jednání tohoto druhu samostatně upravena a to jen pro případ úpadku (§§ 5, 6 odp. zák. a §§ 30, 31 konk. ř.), kdežto mimo úpadek takovéhoto samostatného ustanovení nebylo (§§ 28 a násl. konk. řádu; § 2 a násl. odpůrčího řádu). Z toho se úsudkem z opaku dovozuje, že vynecháním oněch ustanovení o úpravě odporovatelností právních jednání mimo úpadek nelze oněm právním jednáním mimo úpadek vůbec odporovati. (Ehrenzweig: Anf. Ordg. str. 106; Menzel: Anfechtungsrecht str. 153 a násl. a str. 158 čís. 4.) Zastanci opačného názoru (Bartsch-Pollak: Konk. O. str. 235, Lehmann: Anf. O. str. 197) popírají, že lze onen náhled dovozovati důkazem z opaku §§ 30, 31 konk. ř. a že zajištění anebo zaplacení správné pohledávky nelze odporovati dle §u 2 odp. ř. (§ 28 konk. ř.) i mimo úpadek, poněvadž § 2 odp. ř. mluví o všech právních jednáních, jeden odpůrčí důvod nevylučuje druhého a poněvadž § 486 č. 2 tr. zák. (čl. X uvoz. zák. ke konk. ř.) za trestné prohlašuje zaplacení dluhu neb zřízení zástavy, spojené s poškozením ostatních věřitelů. Správnějším jest náhled druhý, neboť odporovatelnost v úpadku je založena a) na úmyslu, zkrátiti věřitele (§ 28 konk. ř.), b) na zašantročení majetku (§ 29 konk. ř.) a c) na úmyslu, poskytnouti zvláštní výhodu některému z věřitelů po neschopnosti dlužníka k placení (§§ 30, 31 konk. ř.), nebo-li jak pamětní spis k §u 30 konk. ř. uvádí, na porušení zásady stejného nakládání s věřitely. Odpůrčí řád (mimo úpadek) uznává ale jen prvé dvě zásady (§§ 2, 3 odp. ř.), nikoliv však zásady třetí (stejné nakládání s věřitely), která platí pouze v řízení úpadkovém a jemu obdobném řízení vyrovnávacím. (§§ 50, 150 odstavec druhý, 153 čís. 3 konk. ř., §§ 46 čís. 3, 47, 50 čís. 3 vyr. ř.). Mimo úpadek platí však zásada přednosti, jak lze se s ní setkati v celé řadě předpisů jiných (§ 453 obč. zák., 29 konk. ř., §§ 88, 103 odstavec prvý, 125, 135, 216 odstavec čtvrtý, 286 odstavec třetí ex. ř. atd.). Poněvadž porušení této zásady jest možno jen v úpadku, musilo ono ustanovení býti zvlášť zařazeno mezi odporovatelná právní jednání jen v úpadku. To jest důvodem, proč obsah ustanovení §§ 30 a 31 konk. ř. byl pojat pouze do konk. řádu, nebylo však úmyslem zákonodárcovým, vyloučiti za každých okolností odporovatelnost oněch právních jednání mimo úpadek. Nelze proto upříti, že i zajištění pravé pohledávky lze s úspěchem odporovati i mimo úpadek, jsou-li prokázány podmínky odpůrčího řádu.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Pojednati jest předem o dovolacím důvodu nesprávného právního posouzení věci, pokud žalobce tento důvod uplatňuje. Předeslati nutno vzhledem k vývodům dovolací odpovědi, že dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že za zákonných podmínek i mimo úpadek lze odporovati zajištění pravé pohledávky a to z důvodů odvolacím soudem uvedených. Z vývodů dovolání jest patrno, že žalobce spatřuje důvod nesprávného právního posouzení věci v tom, že odvolací soud »žádá pro odporovatelnost podle §u 2 čís. 3 odp. ř. dalekosáhlý důkaz úmyslu dlužnice, zkrátiti věřitele,« ač zákon odporovatelnost vůči blízkým příbuzným dlužníkovým (§ 4 odp. ř.) podstatně ulehčuje a vyslovuje domněnku, že příbuzný znal fraudulosní úmysl dlužníkův. Dovolání jest v právu. Odpůrčí žaloba, podaná dne 10. července 1923, tedy do dvou let po zřízení zástavy, opírá se o důvod §u 2 čís. 3 odp. ř. ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák., při kterém stačí, dokáže-li žalující věřitel, že dlužník v posledních dvou letech předsevzal právní jednání, které bylo objektivně způsobilé věřitele zkrátiti, že jím žalobce v době podání žaloby jest zkrácen a že druhý účastník dlužníkova právního jednání jest jeho blízkým příslušníkem (§ 4 odp. ř.). Jiného důkazu zákon na žalobci nežádá a jest naopak věcí žalovaného, by namítal a dokázal, buď že dlužnice fraudulosního úmyslu v době právního jednání neměla, nebo — měla-li jej — že mu tento úmysl ani znám nebyl, ani při náležité opatrnosti znám býti nemusil. Není ani třeba, by dlužníkův úmysl přímo směřoval ke zkrácení věřitelů a by to bylo jediným cílem, dlužníkovým, nýbrž stačí, že dlužník měl nebo musil míti vědomí, že právním jednáním věřitele zkracuje. Také není třeba, by fraudulosní úmysl dlužníkův vztahoval se právě na odporujícího věřitele, nýbrž stačí, vztahuje-li se vůbec na věřitele, ať určité nebo neurčité, přítomné nebo budoucí, na všechny nebo jen některé. Proto jest lhostejno, zda pohledávka odporujícího věřitele v době zkracujícího právního jednání dlužníkova již zde byla, či teprve později vznikla, jak jest tomu v tomto případě (§ 8 odp. ř.). Odvolací soud tedy nesprávně vyložil předpis §u 2 čís. 3 odp. ř., jenž jest předpisem hmotného práva, uloživ žalobci břemeno průvodní o fraudulosním úmyslu dlužnice, uváděje v důvodech napadeného rozsudku, že není dokázán úmysl dlužnice zkrátiti věřitele; že důkaz o úmyslu, zkrátiti věřitele, musí býti daleko přesnější, že žalující strana nedokázala až snad na vědomí dlužnice, že zkrátí věřitele, ničeho více. Žalující strana nemusila v tomto ohledu nic dokazovati, protože zákon fraudulosní úmysl mezi blízkými příbuznými předpokládá a protože jest věcí žalovaného, by dokázal opak. Nedokáže-li, jde to na jeho vrub.

Citace:

č. 4161. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 268-271.