NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10318.

V případě § 1120 obč. zák. jest i nájemce oprávněn, by vypověděl v zákonné lhůtě smlouvu. Tohoto práva nemá, byla-li nájemní smlouva uzavřena s podmínkou, že její ustanovení přecházejí na právní nástupce obou stran.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1930, Rv I 1562/30). Žalující firma najala v domě firmy H. místnost na pět let. Ve článku IX. nájemní smlouvy bylo řečeno, že »ustanovení této smlouvy přecházejí na právní nástupce obou stran« a že firma H. zvláště jest oprávněna »práva z této smlouvy převésti na kteroukoliv jinou osobu«. Před uplynutím nájemní doby prodala firma H. dům žalované společnosti, jíž pak dala žalobkyně výpověď mimo jiné z toho důvodu, že nehodlá pokračovati v nájemním poměru s novou majitelkou domu. K námitkám žalované společnosti procesní soud prvé stolice výpověď zrušil kromě jiného z těchto důvodů : I když při doslovu § 1120 obč. zák., jenž by spíše mohl svědčiti něčemu jinému, soud jest toho názoru, že »Kauf bricht Miete« a že tedy i nájemce může řádnou výpovědí nájemní smlouvu zrušiti, přece jen nelze mu toto právo přiznati, převzal-li nový majitel nájemní smlouvu postupem od předchůdce a jest ochoten ji splniti, dokonce pak nelze mu právo to přiznati v souzeném případě již vzhledem k obsahu nájemní smlouvy (odst. IX.). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Pokud odvolatelka opřela výpověď o ustanovení § 1120 obč. zák., an dům přešel koupí na nového majitele, jest jí sice přisvědčiti, že taková změna jest důvodem pro zrušení nájemního poměru i před projitím nájemní doby, avšak prvý soud správně poukazuje k tomu, že žalující strana v nájemní smlouvě projevila předem souhlas s převedením práv pronajímatele z nájemní smlouvy na kteroukoliv jinou osobu, jakž se stalo v souzeném případě, takže převedení nájemních práv na nového majitele domu jest pro ni závazným a nemůže předčasně smlouvu zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolaci důvod nesprávného právního posouzení věci není opodstatněn. Žalobkyni a oběma nižším soudům jest přisvědčiti v tom, že právní předpis, že kup ruší nájem (§ 1120 obč. zák.), platí pro obě strany. Ze zásady, že v nájemním poměru mají obě strany míti stejné postavení, plyne, že i nájemci musí býti dovoleno, by vypověděl v zákonné lhůtě smlouvu, kterou uzavřel s pronajímatelovým předchůdcem, any právě při nájmu jsou důležité osobní poměry zejména vzájemná důvěra stran a jejich náklonnost ke snášenlivosti. Ze zákona nelze tudíž odvoditi překážku, jež by v souzeném případě žalobkyni bránila vypověděti nájemní smlouvu nové vlastnici domu (srovnej rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu Gl. U. n. ř. 3429 a z 8. října 1902 č. 13714, Právník strana 84/1903, pak Krasnopolski—Kafka, Obligationenrecht, str. 402, Ehrenzweig, Privatrecht II. strana 449, Mayr, Bürgerliches Recht, II strana 218, 219). Než v souzeném případě bránila nájemní smlouva tomu, by strany tohoto práva použily, neboť, jak nižší soudy správně k tomu poukázaly, byla smlouva uzavřena s podmínkou, že její ustanovení přecházejí na právní nástupce obou stran (odstavec IX.). Nájemnice jest tudíž povinna dodržeti ji po celou smluvenou dobu.

Citace:

Čís. 10318. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 711-712.