Čís. 6802.

Právní povaha prozatímního opatření podle §u 382 čís. 8 ex. ř. Vyživovací příspěvky, manželce jíž zaplacené, nelze vzhledem k výsledku sporu požadovati zpět.
Bylo-li prozatímní opatření povoleno po dobu sporu o placení výživného manželce а k napotom podané žalobě o rozluku bylo rozhodnuto dříve, než-li o žalobě o výživné, v ten rozum, že bylo uznáno na rozluku manželství z viny obou stran, může se sice manžel domáhat i zrušení prozatímního opatření, nemůže však žádati vrácení vyživovacích příspěvků, placených po rozluce, za dobu před zrušením prozatímního opatření.
(Rozh. ze dne 15. února 1927, R II 42/27.)
Manželce bylo pravoplatně povoleno prozatímní opatření placením výživného až do pravoplatného rozhodnutí o její žalobě na placení výživného. Rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1925, Rv II 129/25, doručeným manželům dne 13. května 1925, byla pravoplatně vyslovena rozluka manželství z viny obou stran.Dne 30. srpna 1926 zažádal manžel o zrušení prozatímního opatření, počínajíc 13. květnem 1925. Soud prvé stolice žádosti vyhověl, rekursní soud vyhověl rekursu manželky potud, že vypustil z usnesení prvého soudu dodatek: »počínajíc 13. květnem 1925«. Důvody: Nesprávným jest názor stěžovatelky, že návrhu na zrušení prozatímního opatření nebylo zapotřebí, ježto usnesením okresního soudu ze dne 2. května 1926 byla na základě prozatímního opatření povolena exekuce do 31. května 1926. Neboť nezáleží na tom, pro kterou dobu byla povolena exekuce, nýbrž na tom, — Čís. 6802 —
281
pro kterou dobu bylo prozatímní opatření povoleno, a v tomto ohledu stěžovatelka sama připouští, že prozatímní opatření povoleno bylo až do pravoplatného rozhodnutí o žalobě stěžovatelky o placení výživného. O tomto návrhu však v čase podání žádosti o zrušení prozatímního opatření, t. j. dne 30. srpna 1926, nebylo pravoplatně rozhodnuto, neboť poslední rozsudek zemského soudu v této věci byl vydán teprve 4. září 1926 a nabyl právní moci ještě později. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že žalovaný mohl proti případnému povolení exekuce podati stížnost s odůvodněním, že prozatímní opatření není již po právu a že bylo povoleno jen až do právoplatného rozhodnutí sporu, sluší připomenouti, že žalovaný nemohl věděti, kdy spor o placení výživného bude pravoplatně ukončen, a že ustanovení §u 399 ex. ř. mu dává právo, by v případech tam uvedených již dříve žádal o zrušení prozatímního opatření. O tom, že právo žalobkyně na placení výživného ode dne 13. května 1925 počínajíc pominulo, nemůže býti vzhledem k rozsudku nejvyššího soudu ze dne 19. května 1926 č. j. Rv II 169/26 doručeného stranám dne 1. června 1926 pochbynosti; právem tudíž zemský soud prozatímní opatření zrušil dle §u 399 čís. 4 ex. ř. Avšak sluší přisvědčiti stěžovatelee v tom, že zemský soud nebyl oprávněn vyřknouti, že účinky zrušení nastávají již dnem 13. května 1925, neboť prozatímní opatření trvá až do uplynutí doby, pro kterou bylo povoleno aneb až do dřívějšího jeho zrušení; zrušeno bylo však teprve dnem, kdy se stalo dotyčné zrušovací usnesení, tedy dne 4. září 1926.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu manžela.
Důvody:
Prozatímní opatření podle §u 382 čís. 8 ex. ř., jímž se manželce povoluje prozatímní výživné, má zcela odlišný právní podklad od jiných prozatímních opatření. Právo na prozatímní výživné kotví v hmotněprávních předpisech občanského zákona, v §u 91 obč. zák., dle něhož manžel má tak dlouho živiti manželku, pokud od této povinnosti není soudem osvobozen, po případě i v §§ech 108 a 117 obč. zák., dle nichž za sporu o rozvod nebo rozluku manželství jest manželce vyměřiti slušnou výživu. Tento hmotněprávní podklad opatření zračí se i v jeho účincích. Jak Neumann v komentáři k ex. ř. III. vyd. str. 1104 praví, jest toto opatření jen potud prozatímní, že jest omezeno na určitý čas, ale nikoli v tom směru, že vyživovací příspěvky mají býti jen prozatímně plněny a že by je bylo dle výsledku sporu vrátiti. Částky na základě prozatímního opatření zaplacené mají přísluišeti manželce pro vždy. Jest pravda, že v tomto případě manželka domáhala se podáním ze dne 6. prosince 1923 prozatímně výživy na dobu sporu o výživné, jejž zamýšlela teprve podati, a že jí bylo usnesením okresního soudu ze dne 15. prosince 1923 na tuto dobu povoleno. Jest též pravda, že teprve za tohoto sporu o výživné vznesl manžel žalobu o rozluku manželství a že rozlukový spor skončen byl dříve než spor o výživné a to dne 13. května 1925, tak, že bylo na rozluku uznáno z viny obou stran. Připustiti jest beze všeho, že okresní soud v F., povoluje prozatímní opatření »na dobu až do pravoplatného rozhodnutí o nároku na výživné«, neměl na mysli možnost případu, že rozluka manželství též z viny manželky bude — Čís. 6803 —
282
vyslovena dříve než bude rozhodnuto o žalobě o výživné, a že, kdyby si to byl uvědomil, byl by povolil prozatímní opatření též s výslovným zřetelem na možnost dřívějšího rozvázání svazku manželského. Stěžovatel ovšem domáhal se již v červenci 1925 na základě rozluky zrušení exekuce vedené k vydobytí zadrželých а k zajištění budoucích příspěvků vyživovacích, při čemž se odvolával na § 39 čís. 1 ex. ř., a jest pravda, že rekursní soud zamítl tento návrh, ježto podle jeho názoru bylo třeba, by dříve bylo podle §u 399 čís. 4 ex. ř. zrušeno samo prozatímní opatření. Ale tím vším není stěžovateli pomoženo, když návrh podle §u 399 ex. ř. podal teprve dne 30. srpna 1926 a nemůže mu býti pomoženo ani tím, že současně žádá, by zrušení prozatímního opatření bylo povoleno s účinností od 13. května 1925. Podle §u 399 ex. ř. lze vysloviti pouze zrušení prozatímního opatření, čehož následkem jest, že nemůže již býti na dále exekučním titulem (§ 1 ex. ř.) k dobývání výživného. Ale soud vyslovující zrušení prozatímního opatření, není povolán, by rozhodoval o platnosti nároků do té doby již založených. Jde-li o prozatímní opatření povolením prozatímní výživy podle § 382 čís. 8 ex. ř., nepůsobí jeho zrušení po rozumu § 399 ex. ř. ex tunc, nýbrž pouze ex nunc. Stěžovatel míní, že opožděným svým návrhem nepozbyl práva, by se na základě hmotněprávních předpisů domáhal vrácení příspěvků, které po rozluce platil manželce jako osobě jemu již cizí a ne jako své manželce. Samo sebou se rozumí, že mu není bráněno, by tento domnělý svůj nárok neuplatňoval pořadem práva. Usnesení, jež jest vydati podle §u 399 ex. ř., není však oním prostředkem, jímž by stěžovatel mohl dosíci v tomto směru výsledku jím žádaného.

Citace:

Čís. 6802. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 306-308.