Čís. 14748.

Rozvrh odbytného, na něž vedena jest exekuce zabavením a přikázáním k vybrání, řídí se pravidly exekučního řádu, třeba jej soudce provedl v řízení nesporném.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1935, R II 313/35.)
Vymáhajícími věřiteli bylo zabaveno odbytné, jež měl povinný dostati od Státního pozemkového úřadu. Úřad ten složil proto zabavené odbytné podle § 1425 obč. zák. a § 307 ex. ř. k soudu, který při rozvrhu odbytného na žádost dlužníka vydal dlužníku se zřetelem na předpis § 2 odst. 1 zák. čís. 314/20 sb. z. a n. dvě třetiny a zbytek rozdělil mezi vymáhající věřitele. K stížnosti těchto zrušil rekursní soud usnesení prvého soudu, pokud jím byly vydány dvě třetiny odbytného dlužníku a uložil prvému soudu, by tuto uvolněnou částku znovu rozvrhl. Důvody: Jest sice pravda, že § 2 zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 2. července 1924 čís. 177 sb. z. a n. se vztahuje i na odbytné, avšak nemá prvý soud pravdu, pokud dovozuje v napadeném rozvrhovém usnesení, že ustanovení §§ 1 až 3 uvedeného zákona jsou velícími předpisy, takže by k nim exekuční soud musel vždy z moci úřední přihlížeti. Ovšem měl soud povoluje exekuci na odbytné říditi se předpisy uvedeného zákona, avšak neučinil-li tak mylně vykládaje zákon, měl dlužník rekursem odporovali povolení exekuce. Mimo to mohl dlužník i po pravomoci usnesena podle § 5 uved. zákona navrhnouti, aby exekuce byla zrušena, pokud odporuje předpisům tohoto zákona. Dlužník neučinil ani jedno ani druhé. Následkem nečinnosti dlužníka zůstává exekuce v platnosti tak, jak byla prvým soudem povolena, tedy bez všelikého obmezení. Pochybil proto prvý soud tím, že při rozvrhu odbytného složeného k soudu přikázal z něho dlužníku částku, odpovídající obmezením stanoveným zák. čís. 314/20, správně měl celé odbytné rozvrhnouti podle zásad stanovených v §§ 307, 285, 287 ex. ř.
Nejvyšší soud uložil rekursnímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Rekursní soud vycházel z názoru, že prvý soud neměl přihlížeti k námitkám uplatňovaným dlužníkem u rozvrhového roku, protože prý dlužník exekucím vedeným proti němu několika vymáhajícími věřiteli ani rekursem neodporoval, ani podle § 5 zákona čís. 314/20 sb. z. a n. jejich zrušení, pokud odporují předpisům tohoto zákona, nenavrhl. Tento názor je však nesprávný a odporuje spisům, neboť dlužník při rozvrhovém roku dne 17. ledna 1935 uplatnil nárok na odbytné z toho důvodu, že je nezabavitelné. Tím se dožadoval vyloučení odbytného z rozvrhového řízení pro nezabavitelnost a nezáleží na tom, že se tak stalo v nesporném řízení, které prvý soud místo v příslušných exekučních věcech provedl odděleně přes to, že odbytné bylo k soudu složeno zřejmě podle § 307 ex. ř. a mělo býti proto postupováno obdobně podle §§ 283—287 ex. ř. Nebylo proto ani třeba, aby dlužník činil v příslušných exekucích návrh na jejich částečné zrušení, on to však dodatečně dne 17. května 1935 učinil a též úspěchu dosáhl.

Citace:

č. 14748. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 891-892.