Všehrd. List československých právníků, 13 (1932). Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 352 + VIII s.
Authors:

= Všehrd, 13 (1932)

Ústava republiky španělské.

JUC. Bořivoj Černý (Bratislava 1).

Úvod.

Bylo tomu v nedávných dnech rok, co veliká země latinská na pyrenejském poloostrově, Španělsko, se připojila ke státům republikánským. Svržení dynastie stalo se souhlasně s všeobecnou tendencí k demokratisaci Evropy a po mnohých letech nepokojů a rozbrojů ve Španělsku tento čin ani příliš nepřekvapil. Bylo již dlouhý čas zjevno, že socialistické a republikánské hnutí španělské roste a extremní formy vládní jako diktatura Primo de Riverova tento vzrůst nepřímo jen podporovaly.
Otevřenou příčinou ke změně vládní a státní byly volby do obcí, konané 12. dubna 1931. Strany protimonarchické vyšly z nich vítězně, vláda byla nucena odstoupiti a když se k tomu připojily nepokoje, volající po svržení králově, král 14. dubna odevzdal vládu — bez výslovné abdikace — a následujícího dne opustil Španělsko. Zemi čekaly doby dosti svízelné. Předání moci neobešlo se bez krvavých nepokojů, jež byly ještě podporovány neočekávaným rozšířením komunismu a snahami separatistickými, velmi silnými v některých provinciích.
Přes tylo nesnáze vláda dosazená po prohlášení republiky — 14. dubna, v jejímž čele stál profesor Zamora, dovedla se probíti těžkými začátky i za cenu demise svého vůdce a uspořádavši nejdůležitější poměry vnitřní i vnější, mohla přikročiti k vypsání prvních republikánských voleb do národního shromáždění, jež byly provedeny v červnu 1931. Na to byl svolán nový parlament, aby se ujal moci, jež mu ve státu náleží. Shromáždění se sešlo 14. července — tedy 1/4 roku po revoluci — a od těch dob zasedalo až do Vánoc.
Ústava byla vypracována zvláštní komisí a v parlamentě prošla ostrým ohněm. Některým poslancům byla příliš radikální, některým ne dosti. Pro pochopení uveďme si čísla složení parlamentu: 2 mezi celkově 470 poslanci je 110 socialistů, 43 členů katalánské skupiny republikánů levice, 92 radikálů, 60 radikálních socialistů, 10 členů republikánské federace galické, ostatní pak náležejí menším stranám — v celku je v národním shromáždění 14 stran, mnoho poslanců však zůstává mimo. Jen 3 ženy jsou členy sněmovny. — Hlasování o článcích ústavy bylo bouřlivé a zdlouhavé; poslední článek byl odhlasován 27. listopadu a celek znovu schválen a odhlasován 8. prosince. Téhož dne také byla ústava promulgována. Za dva dny na to provedena byla volba presidenta republiky; vyšel z ní vítězně — 362 hlasy ze 410 hlasujících — první republikánský ministerský předseda, Alcala Zamora. Dne 11. prosince složil pak do rukou shromáždění slib na ústavu, jak ho vyžaduje její článek 72.

Základní rysy ústavy.

Ústava po formální stránce se vyznačuje značnou rozsáhlostí. Obsahuje 125 článků, některých velmi bohatých; je rozdělena na deset hlav, jednu úvodní a devět řádných, před něž je vsunuta úvodní věta: »Španělsko, užívajíc své svrchovanosti a zastoupeno Ústavodárnými Kortesy, vyhlašuje a sankcionuje tuto ústavu«. Toto dosti široké zpracování ústavy jest přičísti způsobu jejího vzniku — byla vypracována učenými právníky i universitními profesory — a právnímu systému, do něhož je včleněna. Je totiž jisto, že právní řád latinský a kontinentální evropský dbá především zásady: Napsati co možno nejvíce, na rozdíl od soustav práv národů britských. Také španělská ústava je zpracována systematicky, nikoliv kasuisticky.
Věcně charakterisují španělskou ústavu dvě tendence: přikloniti se hodně k zásadám mezinárodního právního řádu a brániti se ostře proti mnohým dosavadním řádům a zvyklostem v zemi platným. Co do prvního — moderní zásady —, jde někde jen o rámcový a všeobecný program, jak to vidíme v samé definici státu, zvaného »republikou pracujících všech tříd« (čl. 1) nebo v ustanovení o »socialisaci majetků« (čl. 15 a 44) v zásadě, že »stát španělský bude respektovati všeobecné zásady mezinárodního práva a vtělí je do svého práva positivního« (čl. 7) či konečně v pojednání o právech rodinných (čl. 43), značně podobném nedokonalému ustanovení naší ústavy. 3 Některé články španělské ústavy znamenají však opravdové vtělení moderních zásad do tohoto základního zákona státního. Tak celá ústava je sestavována již za předpokladu, že Španělsko je členem Společnosti Národů. Odtud pochází ustanovení o zápisu smluv u Společnosti Národů, 4 jejich ratifikaci a závaznosti (čl. 65 a 76), o vystoupení Španělska ze SN. (čl. 77). Jiná taková cenná ustanovení jsou hlavně záruky státu pro sociální péči, výchovu, dělnická pojištění (čl. 43, 46, 48), nade vše pak čl. 6 stanovící: »Španělsko vzdává se války jako nástroje národní politiky« — přijetí Paktu Briand-Kelloggova, svědčící o úmyslu ústavodárcově vřadili Španělsko mezi nejkulturnější národy světa. — Co se pak týče druhého charakteristika — útěk od tradic — nacházíme pro ně doklady na př. v čl. 26 proti náboženským řádům, v čl. 42, zakazujícím deportaci na více než 250 km, v čl. 43, stavícím nemanželské děti na stejnou výši s manželskými, čl. 48 zajišťujícím »přístup Španělům hospodářsky potřebným ke všem stupňům vyučování« bez rozdílu, jakého jsou původu. Tato zásada rovnosti jest již předem zdůrazňována v čl. 2 a rozvedena v čl. 25 vyhlašujícím, že »rod, původ, pohlaví, společenská třída/bohatství, politické smýšlení ni pohledávky nezakládají privilegií«.
Obecně hodnoceno, ústava republiky španělské se jeví jako ústava pokroková, ač ne vždy dokonalá. Nese na sobě známky vývoje národa, jemuž patří, ukazuje také, že tento národ patří mezi národy latinské. Je sestavena tak, že si zajišťuje dloube trvání, je však současně konstruována způsobem, připouštějícím nutné změny. Jak se uplatní a jakých změn bude třeba, nemůžeme dnes po 1/4letém působení souditi. Vývoj sám ukáže nejlépe její přednosti a vady.
Pokusme se nyní o stručný rozbor jednotlivých článků ústavy. Zásadně můžeme postupovati od článku ku článku, ustanovení o týchž pojmech shrneme do jediného celku. Nad to zdůrazníme ustanovení španělské ústavy především tam, kde se liší od ustanovení naší ústavy československé.

Obecná ustanovení.

Po definici Španělska jako »republiky pracujících všech tříd, která se spravuje vládou svobodnou a spravedlivou«, opakuje 1. článek zásadu Rousseauovu: »Moc všech orgánů pochází z lidu«. Na to zjišťuje, že »republika tvoří nedílný stát, slučitelný s autonomií obcí a krajů«. Vlajka republiky má být červená, žlutá a fialová.
Další články proklamují rovpost všech občanů před záko- nem a odluku státu od katolické církve; Španělsko nemá oficielního náboženství. Státní řečí je kastilština, sídlem vlády pak Madrid. (Čl. 2—5.)

Uspořádání státu.

Španělský stát se skládá z obcí seskupených v provinciích a krajích s autonomní správou. Kolonie severoafrické jsou autonomní, podléhají přímo ústřední moci. (Čl. 8.) Obce si volí zastupitelstva, starostové — alcaldes — volí se buď zvláštním hlasováním všeho voličstva neb městskou radou. (Čl. 9.)
Další články řeší dosti důmyslným způsobem otázku separatismu některých provincií, která po převratu ohrožovala celistvost mladé republiky (hlavně Katalanie). Ústava připouští tvoření provincií se samostatnou správou — bližší o této správě má rozhodnout zvláštní zákon. Provincie pak se mohou seskupovati v kraje. Čl. 11 praví o tom doslovně: »Rozhodne-li některá nebo více sousedních provincií, jež mají historický, kulturní a hospodářský karakter společný, organisovati se v autonomní kraj, aby utvořily politicko-správní celek v rámci španělského státu, předloží svůj statut« v souhlase s ustanovením čl. 12. Vidíme tedy, že k utvoření kraje vyžaduje se dosti podmínek; může býti sporno, zda v případě rozporu bude interpretována věta »... mají historický, kulturní a hospodářský charakter společný...« kumulativně neb jen nominativně — v každém případě může se jednali pouze o provincie sousedící. Důležito je rozhodnutí čl. 13, který praví: »V žádném případě není přípustná federace autonomních krajů«.
Kraje musí před svým ustavením předložiti návrhy statutů národnímu shromáždění. Tyto návrhy musí vycházeti od většiny městských rad kraje nebo alespoň od obcí zahrnujících dvě třetiny voličů v kraji, musí býti schváleny — volbou — též dvěma třetinami voličů v kraji. Vysloví-li se lid o návrhu autonomie záporně, nesmí mu být tento návrh znovu předložen před uplynutím 5 let. Návrh statutu je potom projednán národním shromážděním. Je-li schválen, stává se základním zákonem politicko-správní organisace autonomního kraje. Španělský stát ho uznává jako nedílnou část svého právního řádu (čl. 11). Tímto svolením k tvoření samostatných krajů v rámci španělské republiky zavázal se ovšem ústavodárce současně k vymezení kompetence, jež bude těmto krajům přiznána a jež zůstane vyhražena moci ústřední. Proto články 14 a 15 vyjmenovávají tyto »vyhrazené zájmy«, z nichž pro názor uvádíme: státu přísluší výhradně právo disposice státním občanstvím, zahraničních styků, vojenské obrany, mořského rybolovu a j., krajům pak výkon zákonodárství trestního, sociálního, obchodního, správa hor a lesů, zemědělství, vodního hospodářství atd. Je třeba ovšem připomenouti, že čl. 15 v úvodě stanoví výslov- ně: »Státu španělskému náleží vynášeti zákony a autonomním krajům náleží vykonávati zákony...« — jde tedy o autonomii v prvé řadě správní. Pro látky vymezené v 31 bodech těchto dvou předchozích článků stanoví ústava tento postup: Obsahují-li statuty kraje o nich ustanovení, platí tato; není-li zvláštních ustanovení ani ve statutech ani v ústavě, náleží všechny ostatní otázky do kompetence ústřední moci státní (čl. 16 a 18). Znovu pak zdůrazňuje tuto zásadu čl. 21 pravící: »Právo státu španělského převládá nad právem autonomních krajů v každé otázce, jež nebyla výslovně statuty přidělena do kompetence krajů«.
Je jisto, že tento velký ústupek autonomistům se stal s těžkostmi. Cítíme toho zůstatek v čl. 17, který zaručuje stejné jednání v každém případě pro příslušníky kraje i pro ostatní Španěly. Také jistý zbytek těchto těžkostí lze spatřovati v čl. 19, který praví: »Stát může zákonem udati základy, na nichž mají spočíti zákonné disposice autonomních krajů, v každém případě, když toho bude vyžadovati souzvuk zájmů místních a obecného zájmu republiky. V otázkách upravených takovým základním zákonem republiky kraje mohou zaříditi potřebné zákonem neb nařízením«. Zde se tedy mluví o zákonech krajů v oborech, kde stát vydá rámcový zákon a podrobnosti dává upravili krajům. Čisté zákonodárství a výkonná moc přísluší pak krajům jen dle čl. 16 v otázkách statuty jim přidělených.
Ústava počítá i s možností rozpadu autonomních celků. V takovém případě provincie připadnou zpět přímo pod ústřední moc. (Čl. 22.)

Státní občanství.

Po stránce přiznání státního občanství přináší španělská ústava zajímavé novum tím, že výslovně připouští osoby s dvojí státní příslušností. Souvisí to s okolností, že mnoho Španělů má úzké vztahy k hispánským vystěhovalcům ve střední a jižní Americe a ježto i tyto státy upravují otázku státního občanství na tomto podkladě, přiklání se Španělsko k tomuto řešení. Pro udělení státního občanství španělského není vůdčí zásadou ani ius sanguinis, ani ius soli — nabývají ho vždy a všude děti Španěla nebo Španělky (!), děti bez rodičů a děti cizinců, narozené ve Španělsku. Těmto posledním se přiznává právo opce — podrobnosti upravuje zvláštní zákon. Tuto liberální zásadu opce zachovává španělské právo také pro cizinky vdávající se za Španěly, jimž rovněž — s výhradou mezinárodních smluv — přiznává právo výběru mezi dosavadní a manželovou státní příslušností (čl. 23). O zachování a ztrátě státního občanství pro Španěly při vystěhování do jiných krajů hispánských, praví čl. 24 toto: »Na základě skutečné mezinárodní reciprocity a za podmínek a formalit, jež určí zákon, státní občanství španělské bude přiznáváno příslušníkům portugalským a hispánských krajů amerických, čítaje v to Brazílii, když o ně požádají a budou obývati území španělské, aniž by tím ztráceli nebo měnili své původní státní příslušnosti. V těchže krajích, nezakazují-li to místní zákony, i když snad reciprocita není přiznána, Španělové budou se moci naturalisovati, aniž by ztráceli své původní státní příslušnosti«. Z těchto ustanovení je zřejmo, že Španělsko chce uchovati svým příslušníkům-vystěhovalcům státní občanství, činíc z nich takto »sujets mixtes« 5 se všemi jejich nevýhodami, na druhé straně opět není nuceno zaváděli reintegrace, takže o ní ústava ani nemluví. Slova »i když snad reciprocita není přiznána« jest vztahovati především na Brazílii, která zaujímá zvláštní postavení k unifikačním pracím Panamerické Unie, 6 směřujícím k vyloučení těchto komplikací.

Práva a povinnosti Španělů.

A) Svobody osobní a politické.
Kromě ustanovení o privilegiích (čl. 25), o nichž jsme již pojednali, mluví tato hlava ústavy především o náboženských řádech. Je známo, že Španělsko je zemí velmi oddanou katolicismu a že právě tato okolnost působila značné nesnáze při řešení všech otázek týkajících se katolické církve. Že přes to dovedlo se jí Španělsko zříci, viděli jsme již na počátku tohoto rozboru. Čl. 26 doplňuje a rozvádí do podrobností obecné ustanovení čl. 3 o rozluce státu a církve, stanovíc: »Všechna náboženská vyznání jsou pokládána za spolky podrobené zvláštnímu zákonu«. »Stát, kraje, provincie a obce nebudou udržovati, chrániti a hospodářsky pomáhati žádné církvi, společnosti nebo instituci náboženské«. Po těchto jasných prohlášeních politického rozloučení následují ustanovení rázu hospodářského.
O řádech se praví: »Náboženské řády, které podle stanov ukládají kromě tří slibů kanonických zvláštní slib poslušnosti autoritě rozdílné od zákonné autority státní, se rozpouštějí«. Tento článek je zřejmě namířen proti Jesuitům, 7 proti nimž i ve Španělsku volalo mnoho hlasů o vypuzení ze země; ústavodárce spokojil se jen jejich rozptýlením po zemi. 8 Ostatní řády, méně výbojné, ponechává ústava v dosavadní formě, žádajíc pouze, aby se přizpůsobily ostatním spolkům zápisem do zvláštního registru. V působení omezuje je tak, že je jim zakázáno »provozovati průmysl, obchod neb vyučování« (čl. 26/4).
Proti moci církve je také ustanovení čl. 27, že »nikdo nemůže být donucen, aby veřejně prohlásil své přesvědčení náboženské«, čímž má býti učiněn konec nemírnému vlivu kněžských inkvisitorů. Týž článek vyhlašuje současně svobodu hlá- sání a výkonu jakéhokoliv náboženství, stavěje mu jako hranici požadavky veřejné mravnosti.
Další články této hlavy vymezují skutečná osobní práva jednotlivců. I mezi nimi je zřejmá tendence reakce proti dosavadnímu zřízení, případně proti výstřelkům držitelů politické moci. Tak čl. 28 stanoví, že pouze ty činy mají býti trestné, jež byly za ně prohlášeny předcházejícím zákonem; rovněž i to, že nikdo nemůže býti souzen jinak než kompetentním soudcem a zákonnou cestou. Podobně čl. 29 mluví o tom, že každý zatčený má být propuštěn neb předveden soudci ve 24 hodinách — všechny tyto články nesou stopy zkušeností s režimy diktátorů a samovládců. I pro politické exulanty je zde disposice: stát nesmí uzavříti mezinárodní smlouvy neb dohody o vydání politických nebo sociálních delikventů (čl. 30).
Následují články stanovící volnost stěhování, emigrace a imigrace, neporušitelnost příbytku, korespondence, volnost výběru povolání, svobodu projevu a názoru — bez jakékoliv předchozí censury (čl. 31—34). K těmto právům osobním přistupují práva politická. »Občané obou pohlaví, starší 23 let, mají stejná práva hlasovací, jak je stanoví zákon« (čl. 36). Zde tedy přináší španělská ústava značnou novinku, když stanoví hranici právní způsobilosti na 23. rok — jest se domnívati, že byla zvolena s ohledem na zkušenosti získané při volbách za režimu monarchického. Tato hranice jest totiž současně i hranicí volitelnosti do národního shromáždění, jak to určuje čl. 53. Jisto jest, že toto ustanovení je blízko tradicím anglickým, kde také poslanci stávali se lidé velmi mladí. — S přiznáním práva hlasovacího souvisí přiznání také ostatních svobod politických: práva shromažďovacího, práva tvořiti spolky a syndikáty, práva nabývati úřadů; zvláštním zmocněním je právo petiční, uvedené v čl. 35. Jest to jeden prvek součinnosti lidu ve vládě, jak je tomu ještě u referenda, porot a zákonné iniciativy.
Naproti těmto oprávněním ukládá ústava národu španělskému také povinnosti. »Stát může požadovati ode všech občanů služby občanské nebo vojenské dle zvláštních zákonů« (čl. 37). Ustanovení toto praví výslovně »všech občanů« — je tedy míti za to, že Španělsko — přes to, že se vzdává války — počítá v případě nutnosti se zaměstnáním všech svých občanů, mužů i žen. O tom konečně svědčí i druhý odstavec tohoto článku, jenž zmocňuje Národní shromáždění k určení ročního kontingentu vojenského.
Práva a politické svobody, o nichž jsme právě pojednali, mohou býti v určitých nutných případech suspendovány. Děje se tak vládním nařízením, jež musí býti předloženo k schválení parlamentu; suspense nesmí přesahovati 30 dnů. Tato doba je dobou »stanného práva« — aby i za ní neměla vláda volných rukou k šikanám a deportaci nepohodlných osob, stanoví ústava, že »vláda v žádném případě nesmí exilovati neb deporto- vati Španěly ani je dáti odvézti dále než 250 km od jejich bydliště« (čl. 42).
B) Rodina, hospodářství a výchova.
Z čl. 43, vyjmenovávajícího práva a povinnosti při zřízení rodinném, jest uvésti jako zvláštní druhou větu prvního odstavce: »Manželství je založeno na rovnosti práv obou pohlaví; může být rozloučeno se vzájemným souhlasem nebo na žádost jednoho z manželů, který v tomto případě musí uvésti vážný důvod«. Vidíme, že i v tomto směru španělská ústava je značně vypracovanější než naše (čl. 126 již citovaný); nutno ovšem přiznati i toho nevýhody, podrobnosti byly stejně ponechány k úpravě zvláštním zákonem, který opět těžce zápasil o své uznání a odhlasování. 9 — Jiným pozoruhodným ustanovením této hlavy je prohlášení o státní ochraně mateřství a dětí, resp. o převzetí Ženevské deklarace do zákonodárství republiky. Podobně i čl. 46 a 47 zdůrazňují sociální ochranu pracujících vrstev továrních i zemědělských, úpravu pracovního dne, minimální mzdy, připuštění dělnictva do správy podniku, stavbu vzorných kolonií a hospodářství, melioraci a pod.
Článek 44 přináší kromě ustanovení o možné socialisaci majetků také zajímavý příklad uzákonění státní intervence do soukromého podnikání hned v základním zákonu státu. Praví se tam totiž: »Stát může zákonem zasáhnouti do podnikání a do koordinace průmyslu a podniků, vyžaduje-li toho racionalisace produkce a zájmy národního hospodářství«. Formule »zájmy národního hospodářství« je ovšem natolik široká, že ji lze interpretovati mnohými způsoby, prakticky pak toto ustanovení neznamená odklon od dosavadní praxe parlamentní v téměř celé Evropě, jen její schválení.
Kulturního pokroku Španělska všímá si na to čl. 45, 48 a násl. Stanoví se tam zákonná ochrana kulturního majetku, laické vyučování, výhradní právo udělování akademických hodností a povinnost vyučovati na všech školách kastilštině. Cenným je ustanovení čl. 50: »Stát bude bdíti nad kulturním rozvojem Španělska vysílaje delegace a zřizuje studijní a zkušební centra v cizině, především v krajích hispano-amerických«. I z tohoto článku je patrno, jakou důležitost přikládají Španěle zachování přímého vlivu na své vystěhovalce za mořem.

Kortesy.

»Zákonodárná moc vychází z lidu, který ji vykonává prostřednictvím Kortesů neboli Poslanecké sněmovny« (čl. 51). »Poslanecká sněmovna se skládá ze zástupců volených obecným, rovným, přímým a tajným hlasovacím právem« (čl. 52). Republika španělská má tedy demokratický zákonodárný sbor, má však jen jeden. Bylo by zajímavo zjistiti, proč se ústavo- dárci rozhodli pro tuto dnes dosti řídkou formu parlamentní; je jisto, že zkušenosti s dvoukomorovým parlamentem ve Španělsku jsou, již za režimu monarchického bývaly dvě sněmovny. Členů kortesů je 470. Tento počet je stanoven volebním zákonem, ústava sama o něm nemluví; číslo je asi teoretické, v poslední době jedná se o jeho snížení z praktických důvodů. 10 Volební období je čtyřleté, sněmovna se obnovuje novými volbami zcela. »Poslanci jednou zvolení zastupují národ« (čl. 53) — tato věta určuje, že poslanci stávají se jimi již zvolením, nikoliv teprve validací mandátu, kterou po vzoru francouzském provádí sama sněmovna (čl. 58).
O nejdůležitějším právu poslanců — právu imunitním, stanoví ústava postup dosti složitý. Co do nezodpovědnosti, poslanec požívá týchž svobod, jež zaručuje naše ústava v čl. 23. Pokud se pak týká nedotknutelnosti resp. práva zatknouti poslance, smí se tak státi jen pro kvalifikovaný trestný čin. (Čl. 56). Zde nesouhlasí španělská ústava s naší (čl. 25), která žádá dopadení při činu samém. Také lhůta, v níž se má sněmovna vyjádřiti o zatčení, je rozdílná — 60 dnů proti 14 dnům u nás. Dále praví španělská ústava, že sněmovna může rozhodnouti o zastavení jakéhokoliv řízení až do skončení mandátu poslance, jenž je předmětem soudního řízení. V tomto je odlesk parlamentní tradice francouzské, která zná takovéto odročení řízení z důvodů dělnosti parlamentu.
Poslanecká sněmovna koná ročně dvě zasedání, od února a od října (čl. 58). Ze svého středu zvolí si Stálý výbor, složený z 21 členů dle poměrného zastoupení (čl. 62). O jednacím řádu má se sněmovna usnésti sama.
Národní shromáždění se sejde v těchto případech:
1. na svolání vlády v 8 dnech, v případě zastavení ústavních svobod; nesvolá-li vláda, sejde se parlament automaticky devátého dne od zastavení svobod (čl. 42),
2. ve třiceti dnech po provedení voleb (čl. 53),
3. bez svolání k řádným zasedáním prvého všedního dne měsíců února a října (čl. 58),
4. i po rozpuštění sněřnovny, nebyly-li nové volby vypsány do 60 dnů, shromáždění se sejde znovu (čl. 59),
5. svoláno presidentem k mimořádnému zasedání (čl. 81),
6. svoláno v 8 dnech po sedisvakanci sejde se ve 3 dnech k volbě nového presidenta (čl. 74),
7. svoláno po nových volbách k změně ústavy (čl. 125).
Zákonodárná iniciativa přísluší:
a) sněmovně, čl. 60,
b) vládě, čl. 60,
c) lidu, čl. 66,
d) nejvyššímu soudu, čl. 97. Obecná iniciativa je v úzké souvislosti s právem národa vznésti námitky proti zákonům odhlasovaným kortesy. Děje se tak referendem, pro něž je třeba žádosti 15% voličstva. Z této procedury jsou vyloučeny ústava, ústavní zákony, ratifikace smluv uložených u Společnosti Národů, statuty krajů a finanční zákony. — Obyčejné zákony vyžadují odhlasování nadpoloviční většinou sněmovny. Zvláště kvalifikované většiny je třeba pro odhlasování krajových statut (2/3) a pro obžalobu presidenta republiky (3/5); finanční zákon se pokládá za zákon obyčejný. (Čl. 19, 82, 85 a 109). — Kromě těchto činností přísluší parlamentu volba presidenta republiky, přijetí jeho přísahy, určení ministerských požitků, udělování amnestie, rozhodování o finančních otázkách a daních.
Sněmovna je odročována a rozpouštěna presidentem republiky; odročiti smí nejvíce na měsíc v prvním, na druhém čtrnáct dnů ve druhém zasedání, rozpustiti nejvýše dvakrát za svého presidentství (čl. 81).

President republiky.

»President republiky je náčelníkem státu a zosobňuje národ« (čl. 67). Je volen Národním shromážděním spolu se zvláštním sborem volitelů, delegovaných výhradně za tímto účelem. Presidentem může se státi příslušník španělský, čtyřicetiletý, požívající všech práv občanských a politických. Po vývoji, jímž Španělsko dospělo k dnešní své formě, je pochopitelno, že ústava vylučuje z volitelnosti na nejvyšší místo státní členy královských rodin, kdekoliv by vládli, bez rozdílu stupně příbuznosti, osoby vojenské a osoby duchovní. Všechny tyto zákazy jsou hodně striktní a je z nich patrný hluboký odpor a trpké zkušenosti, jež Španělsko zakusilo: vylučuje i všechny cizí dynastie, vylučuje všechny duchovní a vyslance církví, vylučuje důstojníky aktivní i záložní.
President je volen na 6 let; je znovu zvolitelný po nových 6 letech. Volba se koná v posledním měsíci jeho vlády (čl. 73). Presidenta zastupuje za nemoci či nepřítomnosti předseda poslanecké sněmovny. Zastává jeho funkci též za sedisvakance.
President republiky jmenuje ministerského předsedu a ministry, jmenuje úředníky, vydává nařízení, dekrety a instrukce, přednáší poselství, spolu s ministry podpisuje zákony. Nejdůležitější jeho úloha jsou však jednání mezinárodní, jež mu ústava vyhrazuje. Čl. 76 zmocňuje presidenta republiky, aby vypovídal válku a uzavíral mír, aby vyjednával, sjednával, podepisoval a ratifikoval mezinárodní smlouvy a dohody a dbal jejich vykonávání na území španělském; obchodní a politické smlouvy vyžadují ovšem schválení parlamentu. Důležitý je odstavec о prаcovních úmluvách: »Návrhy dohod o mezinárodní organisaci práce buďtež předloženy kortesům během jednoho roku, za vý- jimečných okolností v 18 měsících od uzavření konference, jež je přijala«. Značí to, že Španělsko chce přijmouti všechny sociální dohody vypracované v spojitosti s Mezinárodním úřadem práce (BIT) dosud i budoucně a tím se přiřaditi ke státům sociálně vyspělým. — Tuto známku politické vyspělosti je poznati i z jiného příkazu ústavy: »Tajné smlouvy a dohody nebo tajné doložky jakékoliv smlouvy nebo dohody nezavazují národ«. »President republiky nemůže podepsati vyhlášení války než za podmínek předepsaných Paktem o Společnosti Národů a teprve tehdy, jsou-li vyčerpány všechny obranné prostředky, nemající bojový ráz a právní postup i pokus o dohodu a arbitráž, zřízené mezinárodními dohodami, Španělskem podepsanými a zapsanými u Společnosti Národů«. Tato ustanovení ukazují jasně, že budovatelé španělské ústavy byli si jasně vědomi nutnosti mezinárodní koordinace v nitru Společnosti Národů a úmluv pod její patronací vzniklých a že tento požadavek vtělili v základní zákon státní s úmyslem dokázati takové smýšlení národa. Ještě důrazněji vyjadřuje toto přesvědčení čl. 78 stanovící: »President republiky smí ohlásiti vystoupení Španělska ze Společnosti Národů, jen když to byl předem oznámil a vyčkal lhůty stanovené Paktem o této Společnosti, použiv rovněž předchozího schválení kortesů, vtěleného do zvláštního zákona, který byl odhlasován naprostou většinou«. Tento článek svědčí jistě o opravdové »modernosti« španělské ústavy.
Kromě těchto funkcí vnější politiky, president republiky má moc vnitropolitickou. V souhlase s vládou a stálým výborem vydává »nouzová nařízení« (čl. 80), vrací zákony s připomínkami, jež přednáší ve formě poselství (čl. 83), svolává kortesy ke zvláštnímu zasedání, také je odročuje a rozpouští. Ze svých činů je zodpovědný trestně. Kortesy zvláštním usnesením mohou ho obžalovati, soudí jej Ústavní soud. O politické zodpovědnosti presidentově stanoví čl. 84, že »ministři, kteří spolupodepisují akty neb nařízení presidentova, přejímají za ně plnou zodpovědnost politickou a občanskou«. Z toho lze pokládati výjimku jedině v případě, předpokládaném čl. 81 in fine, kde se jedná o rozpuštění parlamentu. Při druhém rozpuštění v témže presidentském období, nově zvolené kortesy mají odhlasovati oprávněnost rozpouštěcího dekretu presidentova a vypsání nových voleb«. Nepříznivý výsledek hlasování naprosté většiny způsobuje zbavení presidenta úřadu« — zodpovědnost politická je tedy v tomto případě velmi důrazně sankcionována. Je to ochrana zástupců lidu proti zneužívání velké moci, jež je právem rozpouštěti parlament dána presidentu, kdyby snad tento měl diktátorské úmysly a chtěl tímto způsobem si získati svolné Národní shromáždění. — Kromě tohoto výjimečného případu destituce presidentova musí býti odhlasována třemi pětinami poslanců. Návrh tohoto druhu je dvojsečná zbraň, dle čl. 85 ústavní soud rozhodne o návrhu obžaloby: přijme-li ho, president je sesazen, zamítne-li ho, parlament je rozpuštěn.

Vláda.

O vládě ústava stanoví, že jejími členy jsou ministři a ministerský předseda; nezná státních podtajemníků, dovoluje však jmenování ministrů bez portefeuille. (Čl. 88.) Pro vybrání osoby ministerského předsedy platí táž ustanovení o neschopnosti a neslučitelnosti jako pro presidenta republiky (dynastie, duchovenstvo, vojenští hodnostáři). Ministři nemusí býti členy parlamentu; mají právo i povinnost přednášeti tam zprávy o svém resortu (čl. 63). Úřad ministra je ovšem neslučitelný s funkcemi soukromých zájmů: »Pokud zastávají funkci, členové vlády nemohou vykonávati žádného zaměstnání ani se zúčastniti přímo nebo nepřímo na řízení nebo vedení jakéhokoliv podniku nebo společnosti veřejné neb soukromé«. (Čl. 89.) Ustanovení toto je velmi důrazné, bude však asi dosti různých výkladů slov »přímo neb nepřímo«, jež jsou značně pružná, aby se dalo dospěti k zneužití. Pro poslaneckou inkompatibilitu má býti dle čl. 54 vydán zvláštní zákon.
Politická zodpovědnost ministrů je solidární, president republiky musí odvolati kabinet, jemuž kortesy zjevně vyslovily nedůvěru (čl. 75). Individuelně odpovídají pak ministři ze všech porušení ústavy a zákonů — postup upravuje zvláštní zákon.
Vláda má zvláštní zmocnění vydávati dekrety o zastavení ústavních svobod (čl. 42), může býti sněmovnou zmocněna k vydávání jiných nutných nařízení (čl. 61), týmž způsobem rozhoduje o záležitostech finančních (čl. 112).
Ústava předvídá také ustavení zvláštních poradních sborů a hospodářských rad, jež by byly přičleněny k parlamentu, vládě i správním úřadům. Podrobnosti nejsou v ústavě uvedeny (čl. 93).
Jest možno se domnívati, že i tímto způsobem má se dostati lidu možnosti spoluvlády a dozoru nad republikánským hospodařením. Tuto jistou nedůvěru k úřednímu aparátu můžeme sledovati i jinde. Tak čl. 29 mluvě o přípustnosti zatčení jen řádně zdůvodněného, dovoluje komukoliv pronásledovati úředníka i úřad, který by této zásady nedbal. Rovněž čl. 41 a 106 zavazují stát k povinnosti náhrady za chyby úředníků. Také jiným způsobem snaží se ústava regulovati moc administrativy. Čl. 20 přenáší moc vydávati prováděcí nařízení k zákonům na ústřední vládu, i když se jedná o otázky, jichž provedení je vyhraženo úřadům krajů. Na druhé straně ovšem zase ústava chrání úředníky: zabezpečuje jim nesesaditelnost, svobodu přesvědčení, právo se syndikalisovati a dovoluje těmto jejich sdružením, aby se odvolávala k soudům z usnesení nadřízených správních instancí (čl. 41).

Μοc sоudní.

V ustanoveních o řádném soudnictví ve Španělsku není zvláštností. Tou je však Nejvyšší soud. Jeho president je jmenován presidentem republiky na deset let a podléhá týmž pravidlům o neschopnosti a neslučitelnosti jako ostatní funkce soudní (čl. 96). Má zákonnou iniciativu, jak již bylo uvedeno. Spolu s nejvyšším státním zástupcem je z moci svého úřadu plnoprávným členem parlamentního soudního výboru, aniž by musel býti členem národního shromáždění. Mezi nejdůležitější funkce tohoto úředníka náležejí i návrhy na změnу v hierarchii soudní, mezi funkce jeho úřadu pak návrh na milost presidentovu pro těžké provinilce (čl. 102).
Nebude snad chybou promluviti v souvislosti s Nejvyšším soudem také o Ústavním soudě, i když tento v rozdělení ústavy zaujímá zvláštní postavení v 10. hlavě, nazvané »Záruky a změny ústavy«.
Setkali jsme se již několikráte s Ústavním soudem, jemuž je španělskou ústavou přiděleno opravdu důležité místo v ústavním životě. Již sám jeho skutečný název »Soud ústavních záruk« stanoví, že má býti především strážcem ústavy proti neústavnosti ostatních zákonů. Je však také strážcem ústavních svobod individuelních v úloze našeho Nejvyššího správního soudu, rozhoduje o konfliktech zákonných neb jiných mezi státem a kraji — čímž přejímá roli arbitra —, zkoumá volební oprávnění volitelů presidenta, jest soudcem presidenta republiky a ostatních hodnostářů státních (čl. 121). Jemu přísluší rozhodnouti o rozsahu autonomního zákonodárství krajů (čl. 19). vydává závaznou interpretaci zákonů (čl. 100), jejichž znění není dosti jasné. Ústavní soud jest tribunál složený z lidí vážných a věci znalých; členy jsou: president jmenovaný kortesy, i když není poslancem, předseda poradního sboru dle čl. 93, president Nejvyššího kontrolního úřadu, po jednom zástupci za všechny kraje španělské, dva advokáti, zvolení advokátskými komorami a čtyři profesoři právnických fakult zvolení všemi universitami (čl. 122). Soud se obírá žádostmi vlády, krajů, státních zastupitelství a soudů, ale také každého jednotlivce, který o to požádá (čl. 123).

Veřejné finance.

Zvláštní hlava pojednává o vypracování rozpočtu a jiných finančních zákonů. Co se rozpočtu týká, má být vždy vládním návrhem. Je důležito, že schválen a odhlasován stává se hned zákonem, aniž by bylo třeba vyčkati promulgace presidentovy (čl. 110). Zásadně schvaluje se rozpočet ročně v říjnovém zasedání. Avšak ústava — asi pro špatné zkušenosti s dělností parlamentu — ustanovuje pro případ, že rozpočet nebyl odhlasován do počátku finančního roku, že má se prodlužovati auto- maticky po čtvrtletích platnost rozpočtu pro uplynulý rok. I pro toto prodloužení jsou však stanoveny hranice: nesmí se tak státi více než čtyřikrát. Co by se stalo, kdyby tato lhůta byla překročena, ústava nepraví.

Změnу ústavy.

Poslední článek ústavy počítá s možností změny ústavy. Návrh na ústavní změnu může podati vláda aneb čtvrtina parlamentu (čl. 125). Návrh musí přesně udati, čím nahraditi dosavadní znění; má býti odhlasován v prvních čtyřech letech trvání ústavy dvoutřetinovou většinou, později stačí prostá většina. Již toto ustanovení je značně přísné a vysvítá z něho snaha brzditi přílišné reformátorství. Další věty pak ještě sesilují tuto tendenci: »Byla-li nutnost reformy takto uznána, parlament jest automaticky rozpuštěn a země bude povolána k novým volbám v šedesáti dnech. Sněmovna takto zvolená, ve funkci ústavodárného shromáždění se vysloví o navrhované reformě a bude potom účinkovati jako řádný parlament«. Tento postup není nemožno nazvati důmyslným. Je jisto, že umožní, aby prošly všechny dobré a užitečné návrhy, je však také jisto, že má sílu zabrániti zbytečným změnám základního zákona státního.
Závěr.
V celku posuzována republikánská ústava španělská přináší značné obohacení pro teoretiky ústavního práva. Převzala mnoho tradic cizích, udržela mnoho domácích, ale uplatnila také mnoho právních názorů moderních i nejmodernějších.
Pokusili jsme se ukázati, jak a kde se jí to zdařilo, kde vyzněly tyto snahy upřímně i zde vyzněly naprázdno. Jedno lze však stále v ní pozorovati: přímo živelnou snahu po opravdové vládě lidu, v odporu proti všem dlouhotrvajícím zkušenostem vlády nerovností. Snad se vláda lidu uplatňuje až příliš — svědčilo by tomu příliš mnoho možností rozpustiti parlament a vypsati nové volby — ale je i zde jisto, že si vývoj sám najde pravou míru a zamezí přílišné plýtvání silami a statky národa.
Pramen:
Text ústavy republiky španělské z 9. prosince 1931, francouzský překlad otištěný v časopise »Europe Nouvelle« 1932, str. 121 a nasl.
Literatura:
Verdross Alfred, Les règles internationales sur le traitement des étrangers, výtah přednášek, 1931, Akademie mezinárodního práva, Haag.

Referát z této práce byl přednesen v semináři prof. Dr. Pešky.
Europe Nouvelle 1932, str. 121.
Čl. 126.
Čl. 18. versailleské smlouvy, úmluvy o SN.
Oppenheim, Mezinárodní právo 1., str. 426.
Verdross, Les règles internationales, str. 1.
Europe Nouvelle 1932, str. 375.
tamže, str. 121.
Lidové Noviny, 30. 3. 1932 odp.
Lidové Noviny, 19. 3. 1932 odp.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Dohodci obchodní. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 291-293.