Čís. 644.

Okolnost, že pohledávka nebyla přihlášena k soupisu neknihovních pohledávek, není na závadu, by nebylo v její prospěch povoleno prozatímní opatření.
Tím, že pohledávka nebyla přihlášena k soupisu neknihovních pohledávek, nepřestává býti pohledávkou věřitele, jenže jest závislou na výmince, že stát neuplatní svých práv z nepřihlášení.
(Rozh. ze dne 31. srpna 1920, R I 717/20.)
Navrhovatelka domáhala se v červnu 1920 prozatímního opatření pro svou pohledávku, již nepřihlásila v zákonné lhůtě k soupisu neknihovních pohledávek. Soud prvé stolice prozatímní opatření povolil, soud rekursní návrh zamítl z těchto důvodů: Podmínkou povolení prozatímního opatření jest, aby straně navrhující příslušel nárok (§ 379 ex. ř.). Při tom ovšem přípustnost prozatímního opatření není vyloučena tím, že nárok strany navrhující jest vázán doložením času, nebo jest podmíněn (§ 378, odstavec druhý ex. ř.), ale nárok strany navrhující v čase podané žádosti musí již tu býti a býti osvědčen, ježto jistotou ve smyslu § 390 ex. ř. může se doplniti nedostatečné osvědčení tvrzeného nároku, ale nemůže nahraditi scházející osvědčení nároku. V tomto případě žadatelka svou pohledávku vůbec neosvědčila a proto toto scházející osvědčení nelze nahraditi ani jistotou. Náhled prvého soudce, že žadatelka osvědčila svou pohledávku exekučními tituly, je právně mylný. Žadatelka sama ve svém podání uvedla totiž, že svou pohledávku proti odpůrci nepřihlásila v zákonné lhůtě k soupisu. Následkem toho propadla pohledávka dle § 7 vládního nařízení ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n. a § 5 zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n. ve prospěch státu a nesmí býti dosavadní věřitelce vůbec plněna. Právní stav věci jest tedy dnes ten, že navrhovatelka dnešního dne nemá proti dlužníku pohledávky a že pohledávka jí patřivší náleží nyní státu. Proto nelze tvrditi, že navrhovatelka svou pohledávku dostatečně osvědčila, když je jisto, že jí v čase podaného návrhu proti odpůrci nepříslušela. Promine-li snad výjimečně ministerstvo financí cestou milosti dodatečně navrhovatelce následky nepřihlášení pohledávky k soupisu, nabude teprve v budoucnosti tímto aktem milosti pohledávky té od státu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Nelze přisvědčiti názoru rekursního soudu, že pohledávka stěžovatelky proti odpůrci zanikla a že patří nyní státu následkem nepřihlášení k soupisu neknihovních pohledávek dle § 5 zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n. Tento § 5 stanoví, že soupis neknihovních pohledávek má býti proveden pod sankcí, že neknihovní pohledávky, které nebudou řádně přihlášeny, přepadají ve prospěch státu. Hned za tímto ustanovením následuje další, že neknihovní pohledávky nesmějí býti vůbec vypláceny, a že výplata řádně přihlášených může býti obmezena ministrem financí až do výše 50 proc. Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že ministru financí náleží rozhodnutí o výplatě nepřihlášené pohledávky věřiteli. S tímto obsahem propadnutí pohledávky shoduje se zajisté i stejné ustanovení § 15 svrchu zmíněného zákona, ve kterém se ministr financí zmocňuje, aby stanovil vedle trestu na penězích a na svobodě též propadnutí předmětů řádně nepřihlášených ve prospěch československého státu, jakož i ustanovení § 7 nař. vlády republiky československé ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n., které jest provedením zmocnění uděleného ministru financí k prohlášení propadnutí nepřihlášených předmětů. I v těchto dvou paragrafech nemohl jíti ministr financí dále, než že neknihovní pohledávky nepřihlášené nesměji býti vůbec věřiteli vyplaceny. Neustanovil tedy ani zákon, ani prováděcí nařízení, že nepřihlášená neknihovní pohledávka zaniká, nýbrž naopak, že se výplata nepřihlášené pohledávky neknihovní odkládá. Osoba opomenuvší přihlášku neknihovní pohledávky k soupisu, zůstala tedy i nadále věřitelem, který ovšem neví, kdy stát uplatní proti němu účinky propadnutí nepřihlášené neknihovní pohledávky a zdali je vůbec uplatní. Věřitel tedy může považovati svoji pohledávku za podmíněnou, nehledě ani k tomu, že se zajisté nedbalý věřitel může snažiti o zmírnění následků svého opomenutí, což zákon svrchu zmíněný nikterak nevylučuje a což dávkový systém státního hospodářství i v jiných případech uznává. Ježto zákon v § 378 ex. ř. odstavec druhý připouští prozatímní opatření i pro podmíněné pohledávky, nerozlišuje nikterak, zda pohledávka byla objektivně podmíněna, či zda jen v osobě věřitelově podmínka záležela, mohla stěžovatelka žádati za prozatímní opatření, ježto svoji pohledávku, jak již první soudce správně dovodil, náležitě osvědčila. Přes to však nemůže býti její stížnosti vyhověno. Ustanovení § 379 odstavec druhý předpokládá, že žadatelka byla nějakým chováním dlužníkovým ohrožena a musí býti toto nebezpečí také osvědčeno (§ 389 odstavec prvý ex. ř.). Stěžovatelka se však ani v nejmenším nepokusila, aby něco podobného osvědčila.

Citace:

č. 644. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 499-500.