Čís. 4462.

Předal-li kupitel prodateli ku »vyrovnání« ve smlouvě »vykázaného« nedoplatku kupní ceny směnku, jež byla hotova až na podpis prodatele jako vydatele, nastala tím přeměna dosavadního obecnoprávního dluhu ve dluh směnečnoprávní. Kupitel byl nadále oprávněn a povinen platiti pouze tomu, kdo se vykázal směnkou a s ním po případě ujednati, že na místo části směnečného dluhu nastupuje nový obecnoprávní dluh, knihovně zjištěný.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1924, Rv I 1429/24).
Žalobě spoluprodatelky proti kupitelům domu o zaplacení poloviny nedoplatku kupní ceny bylo oběma nižšími soudy vyhověno.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Jest nesporně zjištěno, že smlouvou trhovou ze dne 27. ledna 1923 bylo mezi tehdejšími prodateli Františkem Č-em a žalobkyní Marií Č-ovou a žalovanými jako tehdejšími kupiteli polovice domu ujednáno, že se zbytek kupní ceny 70000 Kč vyrovnává směnkou, a že důsledkem toho žalovaní vydali a jako příjemci podepsali směnky znějící na 50000 Kč a 20000 Kč a je prodatelům odevzdali. Nižší soudy přezírají ve svém právním posouzení tuto skutečnost a odepírají jí jakýkoli právní význam, uvádějíce ve svých rozsudcích v podstatě, že tím nedošlo ku zrušení závazku ani zaplacením dle §u 1412 obč. zák., ani dáním na místo placení dle §u 1414 obč. zák. a že toto zrušení bylo by se mohlo státi jen skutečným placením dlužné částky k rukám oprávněných věřitelů, jímž byla co do polovice žalobkyně. K názoru tomu dospívají nižší soudy přes to, že v tomto směru námitka se strany žalobkyně výslovně ani vznesena nebyla, úvahou, že ony směnky nejsou vůbec směnkami, ježto na nich scházel podpis vydatelů, jimiž dle zjištění soudu měli býti oba prodatelé (čl. 4 a 36 směn. řádu). S názorem tímto souhlasiti nelze. Podpis vydatelův na směnce jest arciť podstatnou náležitostí směnky a nesmí scházeti, jde-li o uplatnění směnečnoprávního nároku ze směnky. Tím však není řečeno, že směnka, která ještě nevykazuje tohoto k platnosti nezbytného skripturního aktu, jest prostě právně bezvýznamným kusem papíru, jak nižší soudy za to mají. Zákon (směnečný řád) nepředpisuje, že se na směnku mají vepsati jednotlivé skripturní akty nebo zákonné náležitosti v určitém časovém sledu, a proto může také papír (směnečný blanket), jako směnka ještě nehotový, opatřený akceptem odevzdán býti k pozdějšímu vyplnění (podpisem vydatele) na ten způsob, že příjemce papíru může směnku vyplniti teprve tehdy, až dojde k tomu, by z ní vlastník směnky směnečnoprávní nárok uplatnil; tím nabývá samostatného, neodvolatelného, docela i zděditelného a přenositelného majetkového práva, vyplněním blanketu zříditi platnou směnku. Záleželo tedy jedině na prodatelích Františku C-ovi a na žalobkyni, by připojením podpisů svých nebo některého z nich jako vydatele z těchto akceptem žalovaných opatřených a jim k tomu účelu odevzdaných ještě nehotových směnek učinili směnky platné. Z toho, že to bylo právě v jejich možnosti jim plně a volně poskytnuté, vyplývá důsledně, že žalobkyně k této námitce, jíž ostatně ani neučinila, není ani právně legitimována, ježto tento nedostatek směnky nevzešel z příčin žalovaným na vrub přičítatelných a dle povahy věci takováto námitka příslušeti může především tomu, proti němuž se směnečnoprávní nárok činí. Je-li tomu tak, že žalovaní prodatelům předali ku »vyrovnání« ve smlouvě »vykázaného« nedoplatku kupní ceny, tudíž na místo placení tyto až na jejich vlastní podpis jako vydatelů hotové směnky, kterýžto podpis prodatelé mohli a směli kdykoliv do směnky vepsati, nelze na skutečnost tuto po právní stránce nazírati jinak než, že tím nastala, jak žalovaní právem uplatňují, přeměna dosavadního obecnoprávního dluhu (ze smlouvy kupní) za jeho současného zrušení ve dluh směnečnoprávní (§ 1376 obč. zák. a násl.) v ten rozum, že dluh ten neměl mezi stranami nadále pozůstávati z onoho původního právního důvodu, byl co do důvodu toho odevzdáním směnek zrušen (»vyrovnán«) a měl nadále trvati a uspokojení dosíci jako dluh směnečnoprávní. V témž smyslu na věc nahlížela i strana žalující, jak patrno jest z dopisů jejího právního zástupce ze dne 1. září 1923 a 24. září 1923, dále z přípravného spisu jejího, v němž o sobě mluví jako o »spoluvlastnici« směnky a uvádí, že vzhledem ku » zrušení« směnky »trvá« (t. j. znovu obživla) původní pohledávka z kupní ceny. Touto přeměnou nastal arciť podstatně rozdílný stav v dlužním poměru; jako věřitelé pohledávek ustupovaly v pozadí osoby, které jimi dle původního právního důvodu byly a věřitelem pro žalované byl ten, kdo se jim držením směnky jako takový mohl vykázati, neboť od této přeměny byli žalovaní povinni i oprávněni platiti jen tomu, kdo se jím takto jako věřitel vykázal (čl. 39 směn. ř.), aniž jim bylo třeba kromě zlého úmyslu nebo hrubé nedbalosti tuto legitimaci zkoumati. Bylo naopak vnitřní věcí manželů Č-ových, aby se o vybrání této směnečné pohledávky mezi sebou srovnali, a příhody, které se potom mezi nimi k vůli jednání o rozvod udály, nemohou se dotýkati žalovaných. Hlásil-li se jim za tohoto stavu ostatně i s odvoláním se na majetkové uspořádání se žalobkyní František Č. jako nynější výhradný držitel směnky a věřitel této směnečné pohledávky a pokládal-li a uznával-li ho za držitele i věřitele směnky také notář, který veškeré tyto právní záležitosti jednak mezi žalovanými a manželi Č-ovými, jednak mezi těmito manželi navzájem projednával, jako plnomocník těchto směnky v uschování měl a je později přes odpor žalobkyně i Františku Č-ovi vydal, dlužno zajisté žalovaným přiznati, že mohli vším právem Františka Č-a pokládati za svého pravého věřitele. Zapravili-li tedy splátku na tento směnečný dluh k jeho rukám v ten rozum, že zbytek směnečné pohledávky 50000 Kč byl dle vydaného o tom dluhopisu na koupeném domě jakožto obecnoprávní dluh pro Františka С-a zástavně pojištěn, a byly-li na to, třeba i nějaký čas později, jim směnky, vráceny, zrušen byl touto novou přeměnou platně i tento směnečný dluh a nastoupil místo něho onen pro Františka Č-a dluhopisem upsaný knihovní dluh. V tuto skutečnost musí se vpraviti i žalobkyně, ovšem zůstává jí vyhraženo, by si své domnělé právo pohledávala u těch, o nichž se domnívá, že neoprávněným použitím směnek ji v jejím nároku na podíl z této pohledávky zkrátili. Uvádí-li se v rozsudku první stolice, že ona úmluva nestala se proti současnému vrácení směnek a že směnky byly žalovaným teprve později Františkem Č-em vráceny, nemá to pro věc významu, neboť žádati vrácení směnek při jejich placení nebo jinakém vyrovnání jest právem dlužníků a, nepoužijí-li oni tohoto práva v důvěře, že jim směnka bude později vrácena, jde to jedině na jejich vrub a nebezpečí. Nikterak nelze však z toho dovozovati, jak se o to pokouší žalobkyně, že tím dluh z původního právního důvodu znovu pro ni obživl. Vzhledem na tento stav nebylo třeba v tomto sporu ani na místě, zkoumati a rozhodovati o tom, zda majetkovou dohodou mezi manželi Č-ovými přešla polovice původní společné pohledávky na žalobkyni připadající právně na Františka Č-a čili nic a zda a pokud notář se proti této dohodě nebo příkazu jemu žalobkyni sdělenému zachoval, neboť v tomto sporu nelze otázky tylo s právním účinem proti těmto mimo spor stojícím osobám řešiti. Pro rozhodnutí rozepře stačilo zkoumati, zda žalobní nárok uplatněný jedině z původního svého právního důvodu jest po právu a dle toho, co bylo uvedeno, měla býti otázka tato vyřešena záporně.

Citace:

č. 4462. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 760-762.