NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 6327.

Nesprávné doručení platební zapovědí (§ 295 ex. ř.) finanční prokuratuře (na místě úřadu poukazujícímu plat) jest napraveno tím, že přijala zápověď a podala proti ní rekurs ve věci samé.
Návrh na povolení exekuce zabavením dlužníkovy pohledávky proti eráru nelze zamítnouti proto, že vymáhající věřitel v exekučním návrhu neudal pokladny, u níž měla býti zabavená pohledávka vyplacena, a nenabídl v tomto směru osvědčení.
Likvidnost pohledávky podle dvorského dekretu ze dne 21. srpna 1838 čís. 291 sb. z. s. nemusí býti prokázána již v exekučním návrhu. Není-li tvrzení o likvidnosti pohledávky správné, jest věcí poddlužníka učiniti oznámení podle druhého odstavce §u 295 ex. ř. a druhého odstavce §u 39 ex. ř., není však oprávněn napadati z důvodu toho usnesení, povolující exekuci.
Bylo-li usnesení prvého soudu, povolující exekuci zabavením pohledávky (proti státu), k rekursu poddlužníka (eráru) rekursním soudem změněno v ten rozum, že byl exekuční návrh zamítnut, dovolací soud pak obnovil k dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele usnesení prvého soudu, jest vymáhajícímu věřiteli přisouditi proti poddlužníku útraty dovolacího rekursu. (Rozh. ze dne 1. října 1926, R 1 829/26.)
Exekuci zabavením dlužníkovy pohledávky za erárem soud prvé stolice povolil, rekursní soud k rekursu finanční prokuratury exekuční návrh zamítl. Důvody: Již ve zdejším zrušovacím usnesení ze dne 9. února 1926 bylo uvedeno, že se nedopouští obstávka, ani soudní zabavení pohledávek ještě nelikvidních a u veřejných pokladen ještě nepoukázaných. Strana vymáhající v novém exekučním návrhu uvedla v tom směru jen, že pohledávka proti eráru za stavbu domu pro celní zřízence v D-i stala se dnem 1. července 1926 likvidní, a nabídla o tom osvědčení výslechem odborového přednosty zemské správy politické inženýra В-a, a na doplnění k vyzvání soudu udala dále, že pohledávka byla uvolněna a poukázána české finanční prokuratuře v Praze, o čemž rovněž nabídla osvědčení výslechem onoho úředníka. Nehledíc k tomu, že nebylo uvedeno ani, u které pokladny bude pohledávka vyplacena, nestačí všeobecné tvrzení návrhu ku povolení exekuce. Hledíc k ustanovení §§ 54, 55 druhý odstavec ex. ř., bylo povinností strany vymáhající, by jednak všechny údaje potřebné pro rozhodnutí, přesně a podrobně uvedla, jednak by je dokázala a nestačí dovolávati se svědectví určité osoby (které ostatně soud exekuci povolující ani nevyslechl), když osoba ta teprve musila býti vyslechnuta soudem, což nesrovnává se se zásadou, že vyřízení exekučního návrhu nemá býti zdržováno, pročež naříditi odstranění formálních závad při návrzích na povolení exekuce doporučuje se pouze za toho předpokladu, že vyřízení návrhu exekučního tím nebude zdrženo, by zodpovědnost za případný průtah a ztrátu přednosti nestíhala soud (srov. komentář Neumannův k ex. ř. str. 234, pozn. 1). Z důvodů těch nezbylo než návrh exekuční zamítnouti a straně vymáhající ponechati, by si opatřila potřebné doklady ve formě listinné, což se srovnává s povahou osvědčení (cit. komentář str. 1130).
Nejvyšší soud obnovil k dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele usnesení prvého soudu a přiznal vymáhajícímu věřiteli proti Čsl. eráru nárok na náhradu útrat dovolacího rekursu. Důvody:
Právem vytkla finanční prokuratura v rekursu do usnesení prvního soudu, že platební zápověď neměla býti doručena k jejím rukám. Podle § 295 ex. ř. má býti platební zápověď doručena úřadu, jenž jest povolán, poukázati příslušný plat, tímto úřadem byla však v tomto případě podle exekučního návrhu zemská správa politická v Praze. Ustanovení §u 295 ex. ř. nebylo dotčeno služební instrukcí pro finanční prokuratury, vydanou ministerským nařízením ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák., naopak praví tato instrukce sama v §u 2 I. předposlední odstavec, že zvláštní předpisy ustanovují, pokud mohou v soudním exekučním řízení i jiné úřady za stát jednati. Nesprávnost, že platební zápověď byla doručena k návrhu vymáhající strany finanční prokuratuře místo zemské správě politické, byla však napravena tím, že finanční prokuratura nejen neodepřela jejího přijetí, nýbrž podala proti ní i o věcné důvody se opírající rekurs, což nemohla podle § 15 služební instrukce učiniti bez dorozumění se zemskou politickou správou; proto nemůže býti důvodem k nařízení nového doručení, tím méně k dodatečnému zamítnutí exekučního návrhu.
Doručení platební zapovědí pokladně, u níž zabavená pohledávka má býti vyplacena, jest v §u 295 ex. ř. ve znění novely o úlevách soudům ze dne 1. června 1914, čís. 118 předepsáno jenom, když je vymáhající věřitel navrhl. Exekuční návrh nemohl býti proto zamítnut z důvodu, že vymáhající strana neudala této pokladny a nenabídla v tomto směru osvědčení.
Rekursu finanční prokuratury nemělo však býti rekursním soudem vyhověno ani z toho důvodu, že vymáhající strana neosvědčila likvidnost zabavené pohledávky podle dvorského dekretu ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s. Není-li zabavená pohledávka likvidní, nemůže býti ovšem exekuce provedena, z toho však nenásleduje, že by likvidnost musila býti vymáhající stranou již v exekučním návrhu prokázána. Podle §u 54 ex. ř. jest vymáhající věřitel povinen ohledně předmětu exekuce jenom u dáti části majetku, na které má býti exekuce vedena, jakož i místo, kde tento majetek jest. Udání ta činí vymáhající věřitel na vlastní vrub a nebezpečí. Pro případ, že jsou jeho udání nesprávná, poskytuje exekuční řád dlužníku i dotčeným třetím osobám řadu prostředků, by si vymohly úplné neb částečné zrušení exekuce. V tomto případě tvrdila vymáhající strana v návrhu, že pohledávka, jejíž zabavení navrhla, jest již likvidní. Osvědčení správnosti tohoto tvrzení nebylo prozatím právě tak třeba, jako nemusí býti osvědčována v exekučním návrhu ani jiná skutková tvrzení o předmětu, na nějž se vede exekuce, leč ve případech, kde to zákon výslovně nařizuje, jako v §§ 90, 91, 133, 242 ex. ř. Není-li tvrzení vymáhající strany o likvidnosti správné, bylo na eráru jako poddlužníku, by to podle §§ 295 druhý odstavec a 39 druhý odstavec ex. ř. úředně oznámil exekučnímu soudu, toto oznámení pak platilo by za návrh na zrušení exekuce. Teprve při případném jednání o tomto návrhu mohlo by býti provedeno šetření dle § 55 ex. ř. včetně důkazů nabídnutých již vymáhající stranou. Když se erár místo toho bránil proti exekuci rekursem do usnesení, povolujícího exekuci, užil nesprávného opravného prostředku, jenž měl býti zamítnut. Podle § 295 ex. ř. může sice úřad, zpravený o platební zápovědi, odporovati jí také rekursem, ale již nařízení ministerstva spravedlnosti z 15. prosince 1899, čís. 56 vést. (Hartmann str. 1034) upozornilo, že není ponecháno úřadu na vůli, zda chce podati oznámení o nepřípustnosti exekuce, či rekurs. Rekursem lze vytýkati jenom ony nedostatky povolení exekuce, jež se netýkají jejího předmětu a byly patrny již ze spisů, na jichž základě rozhodoval soud. Otázka, zda pohledávka, o jejíž zabavení šlo, jest likvidní, jest otázkou skutkovou, již nelze pro zákaz novot v rekursním řízení řešiti, nelikvidnost pohledávky mohla a může býti uplatněna jenom oznámením podle § 39 druhý odstavec ex. ř. Usnesení prvního soudu musilo býti proto obnoveno.
Poněvadž v této věci jde vlastně o mezispor, ve kterém čsl. erár, zastoupený českou finanční prokuraturou, vystupuje jako soupeř (poddlužník), bylo mu, ježto dovolací rekurs měl úspěch, uložiti podle §§ 41 a 50 c. ř. s. a §u 78 ex. ř. náhradu těchto útrat. (Srovnej rozhodnutí sb. n. s. 4433 a Gl. U. N. F. 338).

Citace:

č. 6327. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 336-339.