Čís. 1065.
Úroky (provise atd.), byvše započteny do salda, nepodléhají již tříletému promlčení.
Tím, že konto od poslední uzávěrky neobsahuje dalších položek a
saldo se již nezjišťuje, jest kontokorentní poměr ukončen, byť i v knihách majitele salda byl jako takový dále veden, a nelze na dále počítati úroky z úroků a provisi z úroků.
Věřitel nemůže žádati zaplacení od solidárního spoludlužníka, dokud má v rukou úplatu poskytnutou druhým spoludlužníkem, byť úplata ta byla předmětem sporu.
(Rozh. ze dne 24. května 1921, Rv I 92/21.)
Žalovaný byl v obchodním spojení se žalující bankou, měl u ní otevřen běžný účet, jejž mu banka vždy půlletně vykazovala. Poslední výkaz podán byl dne 1. ledna 1914, dle něhož žalovaný povinoval bance
18.894 K. Za dluh žalovaného zaručila se tchýně jeho Ema J-ová a byla
na jejím domě vložena pro banku kauční hypotéka do výše 18.000 K. Když pak Ema J-ová roku 1918 zemřela, žádal žalovaný z popudu dědiců žalující banku, by dům zůstavitelčin vhodně zpeněžila a kupní cenu na svou
pohledávku súčtovala. Banka skutečně prodej domu sprostředkovala a
kupitelé složili trhovou cenu 22. 850 K u banky. Žalobě banky, by žalovaný byl uznán povinným, zaplatiti jí 25.650 K(původní dluh vzrostlý tak do 1. září 1918) s 6 1/2 proc. úroky od 1. září 1918 a 1/4, proc. provisí,
procesní soud prvé stolice vyhověl a uvedl mimo jiné v důvodech: Jest nesporno, že dne 1. ledna 1914 činila pohledávka žalobkyně 18.894 K. Jde nyní o to, zda žalobkyně byla i po 1. lednu 1914 nadále oprávněna počítati 6 1/2 proc. úroky a 1/4 proc. provisi. K této otázce bylo přisvědčiti, ježto dle posudku znalců jest zvyklostí bank úroky z běžného účtu počítati, i když nebylo saldo nadále zjišťováno. Žalovaný namítl
též promlčení úroku a ostatních vedlejších položek pokud jsou starší tří let. Při řešení této otázky dlužno přihlédnouti k povaze poměru kontokorentního. V tomto případě bylo mezi spornými stranami účtováno vždy
pololetně a žalovanému bylo zjištěné saldo až do 1. ledna 1914 vždy pololetně oznamováno. Zjištění salda děje se v řízení kontokorentním vystavením účetní uzávěrky věřitelem a jejím uznáním dlužníkem; zjištění toto
má v zápětí, že dřívější jednotlivé pohledávky jsou odčiněny a povstává
pohledávka nová, spočívající na zcela samostatném právním základu,
totiž pohledanost ze salda. Promlčení nároku z takto zjištěného salda neřídí se již kratšími lhůtami těch kterých položek, takže úroky a jiná opětující se plnění, jakmile jsou vpočítány do salda, nepodléhají již tříletému
promlčení. V tomto případě nedošlo však po 1. lednu 1914 již ku stanovení
salda a podléhají proto úroky a ostatní vedlejší plnění promlčení tříletému.
Leč tu přichází opět v úvahu, zda žalovaný se námitky promlčení napotom
nevzdal. Jest zjištěno, že žalovaný, kdykoliv bylo na placení dluhu naléháno, žádal o poshovění a o sečkání s prodejem domu, ježto prý cena
jeho stoupne, a banka pak zcela dojde úhrady. Z tohoto chování se žalovaného má soud za to, že žalovaný se námitky promlčení vzdal, ježto
v žádosti za poshovění dlužno spatřovati uznání dluhu a uznání dluhu
vylučuje napotomní námitku promlčení. Konečně namítl žalovaný, že žalobkyně započítala na svou pohledávku kupní cenu za dům a že nemůže se tudíž opětně domáhati plnění. Žalovaný však dopisem ze dne 7. prosince 1918 oznámil žalující bance, že nebyla oprávněna započítati přijatou
kupní cenu na jeho dluh. Tím prohřešil se žalovaný proti zásadě věrnosti
a víry a proti zvykům řádného obchodování. Podavši žalobu, dala banka na jevo, že vyhověla protestu žalovaného proti započítání a nemůže
se nyní žalovaný dovolávati opaku. Žalovaný zřekl se dopisem tím započítání, jež byla již banka provedla, čímž právní důsledky zániku dluhu
uhasly, a žaloba jest odůvodněna. Odvolací soud rozsudek potvrdil
a uvedl mimo jiné v důvodech: Žalovaný brojí proti náhledu prvého
soudu, že žalobkyně uznala protest žalovaného proti vyúčtování ceny
na pohledávku strany žalující. Okolnost však, zda žalobkyně uznala protest žalovaného, jest nerozhodna při řešení této sporné věci, poněvadž
vzhledem k prosbě žalobní jest jen ta okolnost rozhodující pro spor, zda
tím, že žalobkyně částku 22.850 K přijaté kupní ceny vyúčtovala ve stejné
výši na svou pohledávku za žalovaným, jest zapravena tato pohledávka
žalobkyni. K vyrovnání pohledávky žalobkyně v obnosu 22.850 K súčtváním stejné částky ve prospěch žalovaného nemohlo dojíti z toho důvodu, poněvadž kupní cena za prodaný dům byla složena pro pozůstalost po Emmě J-ové, a pozůstalost nedala svolení k použití kupní ceny takovým způsobem, jak se pokusila žalobkyně. S pozůstalostí po Emmě J-ové
však žalobkyně nevyúčtovala, jak žalovaný ve svém spise odvolacím výslovně podotýká, a pohledávka 22.850 K kompensací nezanikla. Na tom
nemění ničeho ta okolnost, že žalobkyně zadržela kupní cenu ku krytí
své pohledávky jednak vůči pozůstalosti po Emmě J-ové, jednak vůči žalovanému, a ještě dnes zadržuje, poněvadž jest věcí těch, jichž se věc
týče, aby vynutila vydání kupní ceny. Nezanikla-li však pohledávka žalobkyně kompensací, jest prosba žalobní, směřující k zaplacení, oprávněna, poněvadž dle toho, co shora řečeno není správné, jak míní žalovaný, že by žalobkyně obdržela dluhovaný obnos od žalovaného dvakráte.
Náhled žalovaného, že mělo býti žalováno jen na zjištění salda žalovaného, postrádá důvodnosti, poněvadž kupní cena nebyla složena pro žalovaného, a žalobkyně nemá ve svém držení peněžní částku, žalovanému
patřící. Neprávem brojí též žalovaný proti náhledu prvého soudu, že
úroky a provise nejsou promlčeny. Prvý soud v tomto směru zjistil, že
žalovaný byl v roce 1918 a již dříve upomínán o zaplacení dluhu, že v létě
1918 požádal ředitele žalující banky, aby posečkal s prodejem domu
c. p. 240, a že žalobkyně této prosbě vyhověla. V tomto postupu spatřuje
prvý soud žádost o poshovění dluhu uznaného žalovaným jako splatný
a likvidní. Žalovaný též přiznal skutečnost, že žádal o poshovění a že slíbil zaplacení, jest však toho mínění, že, poněvadž od 1. ledna 1914 o žalobkyně nedostal žádného výtahu z knih, vyúčtování jeho salda v čas, kdy
žádal o poshovění, mu bylo známo jen penízem ke dni 1. lednu 1914, uznání
dluhu se vztahovalo tudíž jen na obnos 18.894 K, jemu v čas uznání známý. Naproti tomu jest poukázati k té okolnosti, že měly strany smlouvu
kontokorentní tak, že vyúčtování se dělo pololetně, že úroky a jiné vedlejší závazky, tudíž i 1/4 proc. provise na zálohu byly pokaždé žalobkyní
dle usancí kapitalisovány a úroky dále počítány z celého obnosu. Musil si tudíž žalovaný, který od 1. ledna 1914 nekonal placení, býti vědom,
že i po 1. lednu 1914, jak se vždy dělo před tím, pololetně se kapitalisují
úroky a 1/4 proc. provise na zálohu, tak že musil býti v každé době znám
stav jeho salda, i když neměl k disposici výtah z knih. Když tudíž, znaje
svůj dluh, žádal o poshovění, jest v tom spatřovati uznání dluhu, a to
v té výši, jak byl dluh v čase, kdy žádal o poshovění. Tvrzení žalovaného,
že dle dobrozdání znalce kapitalisování úroku a jiných vedlejších závazků jest odvislé od zaslání pololetního výtahu z knih, jest v rozporu
se spisy, poněvadž znalec toliko udal, že jest všeobecně zvykem, že banky
pololetně zasílají svým stranám knihovní výtahy ku kontrole; účelem
zaslaných výtahů jest tudíž »výslovně kontrola«. Právem tudíž odmítl
prvý soud námitku promlčení.
Nejvyšší soud uznal žalovaného povinným, zaplatiti žalobkyni
pouze peníz 1988 Kč 96 h s 6 proc. úrokem a 3/4 proc. provisí ze zálohy,
počínajíc 1. zářím 1918, s dalším zažalovaným penízem 811 Kč 04 h a
22.850 Kč s 6 1/2 proc. úrokem a 1/4 proc. provisí ze zálohy počínajíc 1. září
1918 žalobu zamítl co do peníze 22.850 Kč však jen pro tentokráte.
Důvody:
Dovolacímu důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. nelze upříti oprávněnosti. Žalující domáhá se zaplacení otevřeného účtu žalovaného penízem 25.650 Kč
s 6 1/2 proc. úrokem a 1/2 proc. provisí ze zálohy ode dne 1. září 1918.
Vzhledem na námitky žalovaného jest proto řešiti otázku, v jaké výši pozůstává dluh žalovaného, v podstatě nepopřený, a je-li dluh ten již vyrovnán zaplacením tržní ceny za dům čís. 240; obě nižší stolice rozhodly
ve směru tom ve smyslu žaloby. Pokud jde o výši dluhu žalovaného, zjistily nižší stolice, že 1. lednem 1914 vypočteno bylo saldo ve prospěch
žalobce na 18.894 Kč, kteréž pak žalobce dále vedl jako kontokorent po rozumu čl. 291 obch. zák., přes to, že, jak bylo zjištěno, konto žalovaného
od toho dne nevykazovalo nových položek a přes to, že do toho dne žalovaný výtahů svého účtu již neobdržel, protože později saldo po rozumu
čl. 291 již zjišťováno nebylo. Poměr kontokorentní, který zde nepopřeně
byl, jest proto, hledíc k poslední účetní uzávěrce, dnem 1. ledna 1914 považovati za ukončený a žalující banka nebyla oprávněna, by i dále 6 1/2 proc. úroky a 1/4 proc. provisi po rozumu čl. 291 obch. zák. připočítala
ke kapitálu. Ustanovení čl. 291 obch. zák. jest ustanovením výjimečným,
čelícím proti zákazu § 3 a 6 zákona ze dne 14. června 1868, čís. 62 ř. zák.
(placení úroku z úroku) a zákaz ten nelze obejíti tvrzeným zvykem peněžních ústavu, kterého se žalobce dovolává a který proti určitému
znění zákona povstati nemůže. Saldo žalující strany, počínajíc dnem 1. ledna 1914 až do 1. září 1919, jak jest žalováno, činí tedy správně:
závěrečné saldo dnem 1. ledna 1914 18.894 Kč — h
6 1/2 0/0 úroky do dne 1. září 1918 5.731 Kč 18 h
1/4 0/0 provise za tuto dobu 213 Kč 78 h
(příslušenství toto není promlčeno dle §u 1480 obč. zák.
jak nižší stolice správně odůvodnily).
Úhrnem tedy . . . 24.838 Kč 96 h
s dále běžícími 6 1/2 proc. úroky a 1/4 proc. provisí, kteréžto příslušenství co
do výše žalovaný ve svém odvoláni bance výslovně přiznal. Pokud tedy
žalobce dnem 1. září 1918 saldo ve svůj prospěch vypočetl penízem
25.650 Kč, maje mylně za to, že kontokorentní poměr ještě není ukončen,
jest výpočet ten v částce 811 Kč 04 h neodůvodněn, a bylo proto žalobu
touto částkou naprosto zamítnouti. Nesprávně posuzují nižší stolice spornou věc, majíce na základě dopisu žalovaného ze dne 7. prosince 1918,
ve kterém se žalovaný ohražuje proti ponechání celé kupní ceny za dům
čís. 240 u žalující banky, k čemuž bance plnou moc prý neudělil, za to, že kupní cena, jak zjištěno, kupcem domu u banky složená, nebyla placena na dluh žalovaného preš to, že banka dopisem ze dne 4. listopadu 1918 kupní cenu 22.850 Kč súčtovala »na bývalé konto debetsadlo firmy »Emma J.« jako úplatu. Okolnosti té dovolával se žalovaný již při roku dne 3. června 1919, než soud prvé stolice shledává v popření žalovaného, že žalující к vyúčtování kupní ceny byla oprávněna, bezúčinmost tohoto súčtování, kdežto soud odvolací podmínek kompensace neuznává. Zjištěno-li však, že žalobce obdržel 22.850 Kč z pozůstalosti po Emmě
J-ové z tržní ceny jejího domu, pak byl obnosem tím také její dluh proti bance placen, protože dle kauční listiny ze dne 9. dubna 1913 Emma J-ová vzala na se osobní ručení jako rukojmě a plátce a rukou nedílnou za dluhy žalovaného zetě u banky a řečený dům čís. 240 do výše 18.100 Kč do zástavy dala. Byl to tedy její dluh, který penízem 22.850 Kč od vydražitelů domu čís. 240 u žalující byl placen, a, dokud žalující peníze ty má v držení, nemůže dle § 893 obč. zák. zaplacení žádati. Lhostejno jest prozatím, zda žalující banka převzala kupní cenu právem či neprávem a zdali ostatní účastníci pozůstalosti po Emmě J-ové súčtování konta žalovaného uznávají; prozatím jest žalující banka ve výši 22.850 Kč na konto žalovaného zaplacena a dle hořejšího místa zákona nemůže zaplacení po druhé žádati. Vzhledem na spor Cg I 97/19, kterým dle souhlasného udání stran jest žalováno na vrácení kupní ceny, bylo tedy žalobu na zaplacení
22.850 Kč zamítnouti jen pro tentokráte. Z úvah těchto vyplývá samo
sebou, že žalovaného bylo odsouditi k zaplacení zbytku 1988 Kč 96 h s příslušenstvím výše uvedeným.