Čís. 13724.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Pro nárok z pracovního poměru proti zaměstnavatelově pozůstalosti jest příslušný pracovní soud.
(Rozh. ze dne 1. září 1934, R I 761/34.)
Žalobci domáhali se na pozůstalosti po Karlu P-ovi zaplacení odměny za práce spojené s ošetřováním zesnulého Karla P-a v jeho nemoci, které se dálo k jeho příkazu a jeho manželky Anny P-ové. Soud prvé stolice (okresní soud civilní pro Prahu-Jih) žalobu odmítl, a zrušil řízení počínajíc doručením žaloby, maje za to, že jest výlučně příslušným pracovní soud. Rekursní soud napadené usnesení zrušil. Důvody: Podle § 1 zákona ze dne 4. července 1931 čís. 131 Sb. z. a n. jsou pracovní soudy nehledíc k hodnotě sporu výlučně příslušné rozhodovati o sporech z pracovního, služebního neb učebního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, vzniklých mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. O takový spor tu však nejde, již proto, že není žalován domnělý zaměstnavatel Karel P., nýbrž jeho pozůstalost. První soud proto pochybil, když žalobu odmítl a dosavadní řízení zrušil jako zmatečné, vycházeje z názoru, že k vyřízení žaloby je příslušný soud pracovní.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Předeslati jest, že napadené usnesení jest ve skutečnosti usnesením změňovacím, nikoli zrušovacím, ježto rekursní soud odchylně od prvého soudu neuznal námitku nepřípustnosti pořadu práva, správněji nepříslušnosti dovolaného soudu za oprávněnou a proto uložil prvému soudu, by o žalobě dále jednal. Je tedy dovolací rekurs přípustný. Pro příslušnost pracovních soudů ovšem nestačí, by spory z pracovního, služebního neb učebního poměru, založeného soukromoprávní smlouvou, vznikly mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nýbrž se vyžaduje, by též v době, kdy jsou vznášeny na pracovní soud, mezi oněmi osobami trvaly t. j., že nepřešly buď universální nebo singulární sukcesí na osoby jiné (viz sb. n. s. čís. 12611). V souzeném případě byla žalována neodevzdaná pozůstalost po Karlu P-ovi, zastoupená přihlášenými dědici. Z ustanovení § 547 obč. zák. plyne, že do odevzdání pozůstalosti je přihlášený dědic jen zástupcem pozůstalosti a jest v podstatě postaven na roveň pouze opatrovníku pozůstalosti (sb. n. s. čís. 3328). Teprve odevzdáním pozůstalosti jest dědic jako. takový osobně oprávněn aktivně i pasivně ke sporům; v mezičasí mohou věřitelé zůstavitelovi žalovati jen pozůstalost, nikoli však dědice (sb. n. s. čís. 7013, 8355 a j.). Do té doby představuje dědic jen zůstavitele a proti třetí osobě považují se oba za osobu jedinou (§ 547 obč. zák.). Nelze tedy v tomto sporu důvodně za to míti, že nárok byl uplatňován zaměstnancem proti osobě od zaměstnavatele odlišné. Uplatňují-li žalobci v žalobě nárok na zaplacení odměny za práce spojené s ošetřováním Karla P-a v jeho nemoci, tvrdíce, že k tomuto ošetřování byli sjednáni Karlem P-em a jeho manželkou Annou, odvozují zažalovaný nárok zřejmě z pracovního poměru založeného soukromou smlouvou, pročež je dána příslušnost pracovního soudu podle § 1 zák. čís. 131/31 sb. z. a n. Tato příslušnost je výlučná (§ 1 cit. zák.), a věci přikázané k příslušnosti pracovních soudů nemohou býti vzneseny na řádné soudy (§ 104 j. n.). Právem odmítl tedy první soud žalobu vznesenou u nezhojitelně nepříslušného okresního soudu (§ 43 j. n.), zrušiv řízení, počínajíc doručením žaloby jako zmatečné (§ 477 čís. 3 c. ř. s.).

Citace:

č. 13724. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 21-22.