Čís. 9412.

Převzetí dluhu není darováním, i když se stalo bez úplaty. Není třeba určitosti převzatého dluhu, stačí jeho určitelnost. Slib věna v mezích dotační povinnosti není darovacím slibem.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1929, Rv I 98/29.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném svém bratru zaplacení 4.400 Kč, ježto prý se žalovaný zaručil za dluh své matky v zažalované výši. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nelze souhlasiti a napadeným rozsudkem, že prohlášení žalovaného po matčině smrti k žalobkyni: »Pepi, nepotřebuješ míti strach o peníze, které ti chtěla matka ještě dát. Vím přece, co vám matka již vyplatila. To ti vyplatím. Dopřej mi jenom prozatím času a nenaléhej na mne«, nemůže býti vyloženo jako převzetí dluhu. Odůvodnění odvolacího soudu, že žalovaný neprohlásil výslovně, že a v jakém rozsahu přejímá dotační povinost za matku, jest zřejmě nedostatečné. Podle přednesu žalující strany, jejž první soud uznal pravdivým, smluvila žalobkyně s matkou, že obdrží od ní na splnění dotační povinnosti, na zaplacení zápůjčky 1500 Kč a na zaplacení mzdy 500 Kč, úhrnem 10 000 Kč, a zůstala matka na tuto sumu dlužna zažalovanou částku 4400 Kč. Tvrzené prohlášení žalovaného nebylo by lze při tomto stavu věcí vyložiti jinak, nežli že se uvolil zaplatiti tento matčin dluh, že tedy jej převzal podle § 1406 obč. zák. Žalovaný sám nepokusil se o jiný jeho výklad. Ani úmluva žalobkyně s matkou, ani převzetí dluhu žalovaným nepotřebovaly k platnosti formy notářského spisu. Ona úmluva mohla by býti pokládána za darovací smlouvu jen potud, pokud by suma slíbená věnem přesahovala dotační povinnost (srovnej judikát čís. 239); to však nebylo ani tvrzeno. Samo převzetí dluhu není darováním ve smyslu § 938 obč. zák., i když se stalo bez úplaty, neboť nerozmnoží se jím jmění věřitele a bezúplatné převzetí dluhu nečiní převzaté plnění plněním bezúplatným, jak darovací smlouva vyžaduje. Neobstojí ani další důvod, z něhož odvolací soud zamítl žalobní nárok, že nebylo prokázáno, že žalovaný věděl, kolik má žalobkyně ještě od matky obdržeti, a že proto jeho slib, neprojevující, kolik chce zaplatiti, nebyl dostatečně určitý. Podle § 869 obč. zák. nezakládají zcela neurčitá prohlášení závazek, ale i závazek prozatím neurčitý může býti platně převzat určitým prohlášením, jest—li jeho obsah zjistitelný. Pod touto podmínkou může býti platně převzat к zaplacení zbytek dluhu, i když stranám není ještě známá jeho výše. O tom, že zbytek pohledávky žalobkyně jest zjistitelný, není a nemůže býti sporu, v případě však, že žalovaný prohlásil, jak žalobkyně tvrdí, že jest o pohledávce žalobkyně informován a že ji zaplatí, nemůže býti ani o neurčitosti jeho prohlášení řeči. Námitka omylu, již by žalovaný snad mohl uplatniti, nebyla vznesena. Jestliže tedy, jak žalovaný sice popírá, ale první soud zjistil, žalovaný skutečně, třebas jenom ústně, žalobkyni slíbil zaplatiti její pohledávku, jest žalobní nárok důvodem po právu, a byla rozepře nesprávně posouzena po stránce právní, když byl nižšími soudy zamítnut. Prozatím nelze však o něm konečně rozhodnouti, neboť odvolací soud neučinil pod vlivem svého nesprávného právního názoru o ústním převzetí dluhu skutkové zjištění, ač právě v tomto směru doplnil řízení.

Citace:

Č. 9412. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 712-713.