NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 11183.

Jest přípustná exekuce zabavením a vnucenou správou soukromé obchodní školy, jejímž majitelem a ředitelem jest dlužník, leč že by podnikání samo spočívalo výlučně jen na osobní činnosti a na osobních schopnostech a znalostech dlužníkových.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1931, R II 348/31.)
Soud prvé stolice povolil exekuci 1. zabavením soukromé obchodní školy provozované dlužníkem a zabavením úředního povolení k provozu této soukromé obchodní školy, 2. vnucenou správou soukromé obchodní školy dlužníkovy a k ní náležejícího úředního povolení. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Podle § 331 ex. ř. podléhají exekuci majetková práva. Právo k vedení školy, v souzeném případě soukromé obchodní školy, nelze pokládati za právo majetkové. Činnost a prospěch obchodní školy závisí na osobní činnosti jejího majitele, na jeho vědomostech a zkušenostech, a nelze proto vedení to obstarávati osobou třetí. Právo k vedení školy jest tudíž právem ryze osobním, jež nelze zpeněžiti. Exekuce povolena na právo, jež exekuci nepodléhá.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle exekučního návrhu jest předmětem exekuce provoz soukromé obchodní školy, jejímž majitelem a ředitelem je povinný dlužník. Úřední povolení k jejímu provozování o sobě předmětem exekuce není, nýbrž má býti exekucí dotčeno jen potud, že se dlužníku zakazuje s tímto povolením po dobu exekuce na úkor věřitelův nakládati, jmenovitě se ho vzdáti. Není tedy rozhodné, zda lze právo k vedení obchodní školy o sobě považovati za právo majetkové. Není o tom pochybnosti, že provoz soukromé školy může býti zdrojem příjmů a výdělku, že je to tedy s hlediska dlužníkova výdělečný podnik hospodářský, a nevadí, že se na takové ústavy a podniky podle čl. V. písm. h) cís. pat. ze dne 20. prosince 1859, čís. 227 ř. zák. předpisy živnostenského řádu nevztahují. Takový podnik hospodářský může tedy býti pramenem uspokojení i pro vymáhajícího věřitele, neboť jde o hospodářský podnik ve smyslu první věty § 341 ex. ř. Omezení druhé věty téhož § nepřichází v úvahu, protože nejde o »koncesovanou živnost« (§ 1 c, 15 živnost. novely ze dne 5. února 1907, čís. 26 ř. zák.). Zbývá tudíž řešiti otázku, zda jest navrhovaný exekuční prostředek, vnucená správa podniku, jakým je soukromá škola obchodní, možný, to jest zda lze provoz podniku nezávadně obstarávati třetí osobou. Rekursní soud má za to, že nikoli, protože prý činnost a prospěch obchodní školy závisí na osobní činnosti jejího majitele, na jeho vědomostech a zkušenostech. To ovšem obecně platí o každém hospodářském podnikání, pokud spočívá na osobní činnosti podnikatelově, třeba by se omezovala jen na vedení a správu podniku. Z toho však ještě neplyne, že by podnikatelova osoba proto byla za všech okolností nenahraditelná. Zkušenosti ukazují, že i takové podniky trvají, ba i prospívají třeba i za delší nebo trvalé nepřítomnosti podnikatelovy (nemoc), ba i po jeho odchodu z podniku (prodej, úmrtí a pod.). Zda je možná taková náhrada, jest otázkou případu, a to i u soukromé obchodní školy, o niž tu běží; předem možnost náhrady nelze vyloučiti. Pravda jest, že by taková náhrada a tedy ani vnucená správa nebyla možná, kde by podnikání samo spočívalo výlučně jen na osobní činnosti a na osobních schopnostech a znalostech dlužníkových, jako na př. tam, kde soukromý učitel sám a osobně vyučuje hudbě, tanci a pod. Protože dlužník v zásadě není povinen spolupůsobiti při vnucené správě a taková jeho osobní účast nedá se vynutiti, nebyla by správa v podobných případech technicky proveditelná. Že by tomu tak bylo v souzeném případě, z exekučního návrhu nijak neplyne. Podle toho, co uvedeno bylo v rekursu, provozuje dlužník školu se třemi profesory. Provoz školy podle toho nezávisí tedy ani zcela ani převážně na jeho osobní činnosti, nehledíc ani k tomu, že mu uložením exekuční správy nebude zabráněno, by se osobně nesúčastnil i nadále provazu školy za souhlasu vnuceného správce, pokud tím nebudou dotčeny účely správy.

Citace:

Č. 11183. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 508-510.