NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12655.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Pro ručební povinnost jiných právních nástupců podle § 12 (3) zákona jest co do trvání a co do rozsahu povinnosti té rozhodna povinnost osob k výplatě povinných (po případě upravená smírem).
(Rozh. ze dne 31. května 1933, Rv I 2213/31.)
Žaloba bývalého zaměstnance na velkém pozemkovém majetku proti jeho nynějšímu majiteli (Družině čsl. válečných poškozenců) o placení zaopatřovacích požitků byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto důvodů: V projednávaném sporu domáhá se žalobce zaopatřovacích požitků podle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. v doslovu Í4
zákona ze dne 13. července 1922, čís. 215 sb. z. a n. a domáhá se jich na žalované Družině, která není ani zaměstnavatelem, u něhož počala, po případě měla počíti výplata zaopatřovacích požitků (§ 11), ani není dědičkou po onom zaměstnavateli [§ 12 odst. (1)], nýbrž jest jen nástupcem těchto k výplatě povinných osob [§ 12 odst. (3)]. Podle § 12 odst. (3) uvedeného zákona ručí jiní právní nástupci osob k výplatě povinných s těmito osobami nerozdílně. Jde tedy u těchto nástupců jen o ručení, byť i nerozdílné (§ 1357 obč. zák., srovnej Gl. U. n. ř. 453) a je proto pro povinnost oněch jiných právních nástupců, tudíž i žalované Družiny, co se týče trvání a rozsahu povinnosti té, rozhodna povinnost osob k výplatě povinných, to jest zaměstnavatele nebo jeho dědiců (§ 1363 obč. zák.). Žalobce žaloval v roce 1923 pozůstalost po Dr. Josefu L-ovi, který byl jeho posledním zaměstnavatelem na velkém pozemkovém majetku a u kterého měla počíti výplata žalobcových zaopatřovacích požitků (§ 11), a došlo v onom sporu dne 6. února 1924 ke smíru, kterým se žalovaná pozůstalost zavázala žalobci místo požadovaných vyšších zaopatřovacích požitků platiti 6000 Kč ročně, tedy 500 Kč měsíčně. Při tom bylo mezi stranami ujednáno, že smírem tím jsou vyřízeny veškeré žalobcovy nároky proti žalované pozůstalosti, a žalobce prohlásil, že mu žádné další nároky proti žalované straně ať z kteréhokoli titulu nepříslušejí. Podle toho, co bylo uvedeno, že nástupce [§ 12 odst. (3)] ručí jen, byť i nerozdílně, za požitky podle zákona čís. 130/31 a že jeho povinnost je závislá na povinnosti hlavního dlužníka a podle ní že se řídí, není žalovaná Družina již z tohoto důvodu povinna plniti žalobci vyšší zaopatřovací požitky, než které byly smírem ze dne 6. února 1924 s pozůstalostí po Dr. L-ovi ujednány, a domáhá se žalobce na žalované Družině vyšších požitků, přesahujících požitky ujednané zmíněným smírem, neprávem. Nižší soudy, zamítnuvše žalobu mimo jiné také z důvodu onoho smíru, nepochybily (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). O obsahu smíru, jeho znění, nebylo sporu, smírem byl vypořádán žalobcův nárok na zaopatřovací požitky a tím, že byl vypořádán s pozůstalostí Dr. L-a, nemění se nic na tom, že smírem upravená povinnost zaopatřovacích požitků platí i ohledně nástupců [§ 12 odst. (3)]. Na tom, jaký byl neprojevený při smíru úmysl žalobcův o dosahu smíru, že se prý smír měl vztahovati jen na pozůstalost Dr. L-a a nikoli na jiného, tudíž nikoli na její nástupce, nesejde.

Citace:

Čís. 12655.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 737-738.