NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 16452.

Meze zaměstnavatelovy povinnosti k ochranné péči podle § 1157 obč. zák.
Zaměstnavatel splnil svoji povinnost pečovati o život a zdraví zaměstnanců (§ 1157 obč. zák.) již tím, že se postaral o nutná ochranná zařízení a podle jejich povahy je též učinil zaměstnancům přístupnými.
Není jeho věcí dbáti, aby jich zaměstnanec v každém jednotlivém případě též upotřebil. Zaměstnavatel může předpokládati o zaměstnanci, že má tolik dbalosti, aby použil ochranného opatření, a nemusí jej na to zvlášť upozorniti.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1937, Rv I 1020/36.)
Srov. rozh. č. 5066 Sb. n. s.
Žalobu, jíž se žalobce, zámečnický pomocník, na žalovaném zaměstnavateli, majiteli zámečnické dílny, domáhá náhrady škody, která mu vznikla z poranění oka při práci v zámečnické dílně, zamítly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto důvodů:
Žalobce opírá svůj nárok na náhradu škody o tyto skutečnosti; 1. že žalovaný nepřihlásil svůj podnik k úrazovému pojištění dělnickému, 2. že žalovaný nedal žalobci při práci k disposici ochranné brýle, 3. že žalovaný neodstranil ze své dílny nástroje, z nichž se odštěpovaly střepiny. Co se týká první skutečnosti, nezáleží na tom, zda žalovaný přihlásil svůj podnik k úrazovému pojištění dělnickému, neboť žalobci nemohla z takového opominutí vzejíti žádná škoda, když podle § 1 úraz. zák. je zaměstnanec pojištěn již tím, že se stane zaměstnancem v úrazovém podniku, tedy když jest pojištěn ipso iure bez zřetele na to, zda zaměstnavatel přihlásil podnik k pojištění čili nic (Sb. n. s. č. 10223). Povinnost žalovaného k náhradě škody nelze vyvodili ani z toho, že žalovaný nepřihlásil svůj podnik k úrazovému pojištění dělnickému aspoň dobrovolně podle zákona č. 168/1894 ř. z., poněvadž taková přihláška je vyhrazena toliko volné úvaze zaměstnavatele a zaměstnanec nemá na takovou ochranu právního nároku, takže opominul-li žalovaný tuto přihlášku, nejednal proti předpisu § 1157 obč. zák. Pokud jde o druhé dvě uplatněné skutečnosti, je předeslali, že podle zjištění nižších soudů nepodléhal podnik žalovaného pojistné povinnosti, což plyne i ze spisů rozhodčího soudu úrazové pojišťovny dělnické v P. Cu 3234/30, jehož rozhodnutím je soud vázán (Sb. n. s. č. 976, 4627, 12987). Je proto souzenou věc posuzovati podle obecných právních předpisů a nikoliv podle § 46 úraz. zák. Nižší soudy v otázce, zda žalobce měl k disposici ochranné brýle, zjistily, že ochranné drátěné brýle visely v sousední dílně kovářské, jež náležela H-ovi, mezi dveřmi a oknem na hřebíku, na nějž věšívali zaměstnanci žalovaného klíč od jeho dílny, a že žalovaný svým zaměstnancům, tedy i žalobci řekl, že si je mají bráti při rozličných pracích, jako instalačních a smirkových, že však je nevyzval výslovně, aby si je brali i při pracích kovářských. Z těchto zjištění plyne závěr, že žalobci byly ochranné brýle k disposici a že mu byly přístupné. Tím splnil žalovaný povinnost, již mu ukládá § 1157 obč. zák. Podle dotčeného ustanovení má zaměstnavatel pečovati co do úpravy služebních úkonů a co do nářadí o to, aby život a zdraví zaměstnance byly chráněny. Řečené ustanovení jest vykládati tak, že se zaměstnavatel musí postarati o nutná ochranná zařízení pro zdraví a život svých zaměstnanců, že však není jeho věcí, aby se postaral i o to, aby zaměstnanec ochranného zařízení v jednotlivém konkrétním případě upotřebil, a aby ho zvlášť upozornil, kdy takového zařízení má upotřebiti, neboť i zaměstnavatel jest oprávněn předpokládati o svém zaměstnanci podle § 1297 obč. zák., že má tolik rozumu, aby byl schopen obyčejné pečlivosti a dbalosti (Sb. n. s. č. 5066). Nelze tedy žalovanému v tomto směru přičítati žádné zavinění. Na tom by nic neměnilo, i kdyby podnik žalovaného bylo pokládali podle § 25 živn. ř. za podnik, v němž je podle § 1 nařízení ze dne 23. listopadu 1905, č. 176 ř. z., dbáti předpisů tohoto nařízení, tedy i předpisu § 92, podle něhož je zaměstnavatel povinen, aby svým dělníkům opatřil ochranné brýle. Žalovaný totiž, jak plyne ze zjištění nižších soudů, učinil i v tomto směru potřebné, opatřiv žalobci brýle, a splnil i předpis § 92 uved. nař., takže není třeba se obírati otázkou, zda platily i pro podnik žalovaného předpisy uvedeného nařízení. Co se konečně týká třetí skutečnosti, zjistily nižší soudy, že střepina, jež žalobci vlétla do oka, pochází z kladiva, jimž žalobce pracoval, že kladivo má náležitou tvrdost a že hojně dochází k takovýmto odštěpením kladiva. Plyne tedy z těchto zjištění závěr, že se kladivo, jež bylo náležitě tvrdé, hodilo k sporné práci a že proto bylo nástrojem způsobilým. Na tom, nic nemění, že přece jen odlétla z kladiva střepina, když to je pravidelnou a obvyklou vlastností takových kladiv a když právě této vlastnosti kladiv má se čelili upotřebením ochranných brýlí. Nelze proto usouditi, že by žalovaný byl jednal proti předpisu § 1157 obč. zák., když neodstranil sporné kladivo z dílny.

Citace:

Čís. 16452. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 499-501.